Úvod: Stín strachu
Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký Stín zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako člověk, kromě temně rudých vlasů a kaštanových očí.
Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: jsou tady. Nebo je to léčka? Zvážil šance a pak stroze zavelel: „Rozestupte se... skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží... nebo zemřete.“
Kolem něj pobíhalo dvanáct urgalů. Každá nestvůra držela krátký meč a kulatý železný štít pomalovaný černými znaky. Podobaly se lidem s ohnutýma nohama a mohutnými zvířecími pažemi, které uměly jen drtit a ničit. Nad malýma ušima jim vyrůstal pár zkroucených rohů. Teď se s vrčením spěchaly schovat do křoví. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl.
Stín vykukoval za silným stromem a sledoval cestu. Byla taková tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj tlumené měsíční světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; jeho pátravý pohled jasně a ostře viděl každý detail. Zůstával nezvykle klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se klikatila mělká rýha. Zbraň byla tak úzká, že by proklouzla mezi dvěma žebry, ale přesto dost pevná, aby prorazila i nejtvrdší brnění.
Urgalové neviděli tak dobře jako Stín; tápali ve tmě jako slepí žebráci a šmátrali před sebou zbraněmi. Do ticha zahoukala sova. Nikdo se nezklidnil, dokud pták neodletěl. Pak se zrůdy zachvěly v chladu noci; pod těžkými botami jedné z nich zapraskala větvička. Stín zlostně zasyčel a urgalové se přikrčili a znehybněli. Snažil se přemoci svůj odpor - urgalové zapáchali jako zkažené maso - a odvrátil se. Byly to pro něj jen vraždící stroje, nic víc.
Jak minuty narůstaly v hodiny, Stín přemáhal netrpělivost. Ta vůně se musela linout daleko před svými původci. Nedovolil urgalům vstát a trochu se zahřát. Stejné pohodlí odpíral i sám sobě; zůstával za stromem a bedlivě pozoroval pěšinu. Lesem se prohnal další poryv větru. Tentokrát byla vůně mnohem silnější. Rozrušeně zdvihl horní ret a zavrčel.
„Připravte se,“ zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo. Špičkou meče dělal drobné kroužky. Dostat se až sem ho stálo mnoho úsilí a úkladů. Teď to nesmí zkazit.
Pod hustým obočím se urgalům rozjasnila očka a pevně sevřeli své zbraně. Stín uslyšel cinknutí, když něco tvrdého narazilo na uvolněný kámen. Ze tmy se začaly vynořovat matné obrysy a blížily se po cestě.
Tři jezdci na bílých koních cválali přímo do pasti. Hlavy měli zdvižené hrdě do výšky a pláště se jim v měsíčním světle vlnily jako tekuté stříbro.
Na prvním koni jel elf se zašpičatělýma ušima a ladně sešikmeným obočím. Byl štíhlý, ale silný, jako rapír. Přes záda měl přehozený velký luk, na jednom boku upevněný meč a na druhém toulec šípů s labutími pírky.
Poslední jezdec měl stejně pohledný obličej a ostré rysy jako ten první. V pravé ruce držel dlouhé kopí a u opasku mu visela bílá dýka. Jeho hlavu zdobila neobyčejná přilbice, vykládaná jantarem a zlatem.
Mezi těmi dvěma jela elfská žena s havraními vlasy, která rozvážně zkoumala okolí. Její hluboké oči, orámované dlouhými černými loknami, vyzařovaly energii. Prosté šaty jí nijak neubíraly na kráse. U boku měla meč a na zádech dlouhý luk s toulcem. V klíně vezla mošnu, na niž se často dívala, jako by se ujišťovala, že tam stále je.
Jeden z elfů potichu mluvil, ale Stín jeho slova nezaslechl. Žena odpověděla s očividnou autoritou a její strážci si vyměnili místa. Ten s přilbicí se ujal vedení a ostražitě sevřel kopí, připraven k útoku. Projeli kolem Stínova úkrytu a několika urgalů, aniž by pojali podezření.
Stín si už začínal vychutnávat vítězství, když tu se vítr otočil a zavanul směrem k elfům, plný odporného zápachu urgalů. Koně znepokojeně zafrkali a pohodili hlavou. Jezdci ztuhli, očima přelétli ze strany na stranu, pak prudce otočili svá zvířata a vyrazili pryč.
Žena uháněla kupředu a zanechala dvojici strážců daleko za sebou. Urgalové vystoupili z úkrytů a vystřelili proud černých šípů. Stín vyskočil zpoza stromu, zdvihl pravou ruku a vykřikl: „Garjzla!“
Z dlaně mu vyšlehl rudý blesk, osvítil stromy krvavě červeným světlem a zasáhl ženina koně. Zvíře se s pronikavým zařičením skácelo po hlavě k zemi. Elfka z něj neuvěřitelně rychle seskočila, zlehka přistála na zemi a ohlédla se po svých strážcích.
Smrtící šípy urgalů zasáhly oba elfy téměř okamžitě. Spadli z nádherných koní a krev se smísila s prachem. Když se k nim urgalové rozeběhli, Stín je zarazil: „Za ní! Tu chci!“ Netvorové zavrčeli a uháněli po pěšině.
Když uviděla své společníky mrtvé, ze rtů se jí vydral zoufalý výkřik. Udělala krok směrem k nim, pak proklela nepřátele a vběhla do lesa.
Zatímco se urgalové prodírali mezi stromy, Stín vyšplhal na žulovou skálu, která se tyčila nad lesem. Odtud mohl pozorovat široké okolí. Zvedl ruku a pronesl: „Böetq istalri!“ a čtvrt míle lesa se topilo v plamenech. Postupně zapaloval jednu část lesa za druhou, dokud kolem místa přepadení nevznikl asi dvoumílový ohnivý kruh. Plameny vypadaly, jako by si stromy nasadily rozžhavenou korunu. S uspokojením dával pozor, aby kruh někde náhodou neuhasl.
Pás ohně se rozšiřoval a zužoval tak oblast, kterou měli urgalové prohledat. Najednou Stín uslyšel výkřiky a ostré zaječení. Spatřil mezi stromy, že tři jeho přisluhovači padají smrtelně zranění na jednu hromadu. Zahlédl, jak elfka utíká před zbytkem urgalů.
Obrovskou rychlostí prchala k žulovému skalisku. Stín prozkoumal zemi dvacet stop pod sebou, pak skočil a mrštně přistál přímo před ní. Prosmýkla se kolem něj a uháněla zpátky k cestě. Z meče jí odkapávala černá urgalská krev a ušpinila váček, který držela v ruce.
Rohaté nestvůry vyrazily z lesa a obklíčily ji, takže neměla kam utéci. Pohazovala hlavou kolem dokola a pokoušela se najít únikovou cestu. Když žádnou nenalezla, s královským opovržením pozvedla hlavu. Stín k ní kráčel se zdviženou rukou a vychutnával si její bezmoc.
„Chyťte ji.“
Když urgalové vyrazili kupředu, elfka roztáhla váček, sáhla do něj a nechala ho spadnout na zem. V rukou držela obrovský safírový kámen, ve kterém se zrcadlily zuřivé plameny. Zvedla ho nad hlavu a ze rtů se jí linula horečná slova. Stín zoufale vykřikl: „Garjzla!“
Z ruky mu vytryskla koule červených plamenů a rychle jako šíp letěla k elfce. Ale bylo příliš pozdě. Záblesk smaragdově zeleného světla krátce osvítil les a kámen zmizel. Pak elfku zasáhl rudý oheň a ona se zhroutila k zemi.
Stín vztekle zařval, vykročil vpřed a mrštil mečem do stromu. Zbraň projela půlkou kmene, tam se zasekla a rozkmitala. Vystřelil z dlaně devět blesků energie, jimiž okamžitě zabil urgaly, vytrhl meč z kmene a vyrazil k elfce.
Z úst se mu řinula proroctví o pomstě, pronesená odporným jazykem, který znal jenom on. Sevřel hubené ruce a zahleděl se k nebi. Studené hvězdy mu ten pohled vracely jako nějací pozorovatelé z jiných světů. Znechuceně zkroutil rty a obrátil se zpět k omráčené ženě.
Její krása, která by uchvátila každého smrtelníka, pro něj neměla kouzlo. Přesvědčil se, že kámen je pryč, pak z úkrytu mezi stromy vyvedl svého koně. Přivázal si elfku k sedlu, nasedl a vyrazil z lesů.
Uhasil oheň, který mu stál v cestě, ale zbytek nechal hořet.
Zdroj:cteni-online
