Probuzení
Drak nebyl delší než Eragonovo předloktí, přesto ale působil důstojně a vznešeně. Šupiny měl temně safírově modré, stejně jako kámen. Vlastně ne kámen, uvědomil si Eragon, vejce. Drak roztáhl křídla; to díky nim vypadal tak pomuchlaně. Křídla měl několikrát delší než celé tělo a procházely jimi tenké kostěné výběžky, které postupovaly od předního okraje křídel a vytvářely tak řadu drápů, rozmístěných poměrně daleko od sebe. Drakova hlava připomínala trojúhelník. Z horní čelisti se mu stáčely dolů dva drobounké bílé tesáky. Vypadaly velmi ostré. I drápy měl bílé jako naleštěnou slonovinu a z vnitřní strany lehce zoubkovité. Pás malých ostnů se táhl po hřbetě zvířete od kořene hlavy až ke špičce ocasu. V dolíku, kde se sbíhal krk a ramena, byla mezera mezi ostny o něco větší.
Eragon se zlehka posunul blíž a drak prudce trhl hlavou. Upřel na něj tvrdé, ledově modré oči, ale zůstával úplně v klidu. Mohl by to být mocný nepřítel, kdyby se rozhodl zaútočit.
Po chvíli drak ztratil o Eragona zájem, nemotorně se vydal na průzkum pokoje a vypískl pokaždé, když vrazil do stěny nebo do nábytku. Zatřepotal křídly, vyskočil na postel a s pískáním vylezl na polštář. Žalostně otvíral ústa jako hladové ptáče a odhaloval tak řady špičatých zubů. Eragon se opatrně posadil na konec postele. Když mu drak očuchal ruku a ožužlal rukáv, vyplašeně stáhl ruku zpátky.
Eragonovi cukaly koutky, když pozoroval to malé stvoření. Váhavě natáhl pravou dlaň a dotkl se prsty jeho boku. Rukou mu projela ledová energie a pálila ho v žilách jako tekutý oheň. S divokým výkřikem ucukl. V uších se mu rozléhal jasný kovový zvuk a zaslechl neslyšný vzteklý výkřik. Celé tělo ho nesnesitelně pálilo. Pokoušel se pohnout, ale nešlo to. Po dlouhé době, která mu připadala jako nekonečné hodiny, se mu do končetin znovu vrátilo teplo, ale i tak ho stále brněly. Neovladatelně se třásl. Postavil se; ruku měl znecitlivělou a prsty jako ochrnuté. Vyděšeně pohlédl na svou dlaň, na které se uprostřed vytvořil bílý třpytivý ovál. Kůže ho svrběla a pálila jako pavoučí kousnutí. Srdce mu zběsile tlouklo.
Eragon. roztržitě zamrkal a snažil se pochopit, co se přihodilo. Něco se letmo dotklo jeho mysli, jako prst přejíždějící po kůži. Ucítil to znovu, ale tentokrát se to zhmotnilo v myšlenkové vlákno, skrz které ucítil vzrůstající zvědavost. Jako by se zřítila neviditelná stěna obklopující jeho vědomí a jeho duše mohla svobodně vystoupit z těla. Bál se, že pokud ho něco nezadrží, vypluje ze svého těla ven a nebude se moci vrátit a stane se z něj prchavý duch. Vystrašeně přerušil spojení. Nový pocit se okamžitě vytratil, jako by zavřel oči. Zíral nedůvěřivě na nehybného draka.
Šupinatou nohou se mu otřel o bok a Eragon sebou škubl. Ale tentokrát nedostal žádný ledový šok. Rozpačitě pohladil draka po hlavě. Paží mu prolétlo slabé mravenčení. Drak se k němu přitulil a prohnul se v zádech jako kočka. Přejel prsty po tenkých membránách na jeho křídlech. Na dotek byla jako pergamen, sametová a teplá, ale ještě trochu vlhká. Pulsovaly v nich stovky tenounkých žilek.
Znovu se nějaké vlákno dotklo jeho mysli, ale tentokrát místo zvědavosti pocítil nesnesitelný, obrovský hlad. S povzdechem vstal. Tohle je nebezpečné zvíře, tím si byl jistý. Přesto se zdálo být tak bezmocné, když lezlo po jeho posteli, že začal uvažovat, zda by to někomu uškodilo, kdyby si je nechal. Drak zanaříkal pisklavým hláskem a pátral po jídle. Eragon ho rychle poškrábal na hlavě, aby ho utišil. Rozmyslím si to později, rozhodl se a odešel z pokoje. Dveře za sebou pečlivě zavřel.
Když se vrátil s dvěma proužky sušeného masa, drak seděl na okenním parapetu a pozoroval měsíc. Nakrájel maso na malé čtverečky a jeden mu nabídl. Dráček opatrně kousek očuchal, vystřelil hlavou dopředu jako had, vytrhl mu maso z prstů a celé ho hltavě spolkl. Pak šťouchl Eragona do ruky, aby mu dal ještě.
Při krmení si Eragon dával pozor na prsty. Když už mu zbýval poslední čtvereček, drakovo bříško bylo pěkně plné. Nabídl mu poslední kousek; drak chvíli zvažoval a nakonec po něm líně skočil. Najedený mu vylezl po ruce a stočil se mu na prsou. Pak si odfrkl, až se mu z nozder zvedl obláček černého kouře. Eragon na něj užasle hleděl.
Když už si myslel, že drak spí, z rozechvělého hrdla mu vyšlo tlumené zabručení. Jemně ho přenesl do postele a položil ho vedle polštáře. Drak se zavřenýma očima spokojeně obtočil ocásek kolem sloupku postele. Eragon ulehl vedle něj a natáhl ruku do tmy.
Stál před bolestivým rozhodováním: když vychová draka, mohl by se stát Jezdcem. Mýtů a příběhů o Jezdcích si lidé velmi cenili a stát se jedním z nich by ho samo o sobě zařadilo mezi legendy. Jenomže kdyby Království draka objevilo, on a jeho rodina zemřou, pokud se nepřidá ke králi. Nikdo by jim nemohl - nebo nechtěl - pomoci. Nejjednodušší řešení by bylo draka prostě zabít, ale ta myšlenka byla nesnesitelná a on ji okamžitě zavrhl. Draků si příliš vážil, než aby na něco podobného jen pomyslel. Navíc, kdo by nás mohl prozradit? pomyslel si. Žijeme na odlehlém místě daleko od města a neděláme nic, čím bychom upoutali pozornost.
Problém však bude přesvědčit Gera a Rorana, aby mu dovolili draka chovat. Ani jeden z nich ho nebude chtít mít nablízku. Mohl bych ho vychovávat tajně. Za měsíc nebo dva bude dost velký, takže by se ho Gero už nedokázal zbavit, ale přijme ho? I kdyby ano, seženu pro draka dost jídla, zatímco bude žít v úkrytu? Není větší než kotě, ale na posezení sežral plnou hrst masa! Nejspíš nakonec bude schopen lovit a živit se sám, ale kdy to bude? Dokáže přežít v té zimě venku? Tak jako tak, draka moc chtěl. Čím víc o tom přemýšlel, tím si byl jistější. Ať to s Gerem dopadne jakkoli, Eragon udělá vše, co bude moci, aby ho ochránil. S tímto odhodláním usnul s drakem schouleným vedle sebe.
Když se rozednívalo, drak seděl na sloupku postele jako starověký strážný vítající nový den. Eragon obdivoval jeho barvu. Nikdy neviděl tak jasnou, ostře modrou. Jeho šupiny připomínaly stovky drobných drahokamů. Všiml si, že bílý ovál na jeho dlani, kde se dotkl draka, se stříbrně leskne. Doufal, že ho dokáže zakrýt, když bude mít stále špinavé ruce.
Drak se spustil ze svého posedu a sklouzl na podlahu. Eragon ho opatrně zvedl a vyšel ze spícího domu. Zastavil se jen pro nějaké maso, několik pruhů kůže a tolik hadrů, kolik unesl. Bylo nádherné svěží ráno; čerstvá vrstva sněhu zakryla farmu. Usmál se, když se malé stvoření se zájmem rozhlíželo kolem z bezpečí jeho náruče.
Pospíchal přes pole, potichu se vplížil do tmavého lesa a hledal bezpečné místo, kde by mohl drak na čas zůstat. Nakonec našel javor stojící osamoceně na holém pahorku. Jeho větve se ohýbaly pod vrstvou sněhu jako šedé prsty, natahující se k nebi. Položil draka k úpatí kmene a rozhodil kůži na zem.
Několika zručnými pohyby vyrobil smyčku a natáhl ji drakovi kolem krku, zatímco malé stvoření prozkoumávalo zasněžené drny u stromu. Kůže byla odřená, ale vydrží. Pozoroval, jak drak leze kolem, uvolnil mu smyčku z krku a vytvaroval provizorní postroj na nohy, aby se neuškrtil. Pak nasbíral náruč větví a postavil z nich narychlo boudu vysoko v koruně javoru, vnitřek vystlal hadry a uložil tam maso. Jak se strom kymácel, do tváře mu padal sníh. Přes přední část přístřešku navěsil další hadry, aby se uvnitř drželo teplo. Spokojeně si prohlížel své dílo.
„Je čas ti ukázat tvůj nový domov,“ řekl a zvedl draka nahoru do větví. Ten se kroutil a pokoušel se mu vymanit, ale pak se vyšplhal do chatrče, kde snědl kousek masa, schoulil se do klubíčka a nesměle na něj zamrkal. „Pokud tady zůstaneš, bude ti dobře,“ poučil ho. Drak znovu zamrkal upřenýma očima.
Eragon si byl jistý, že mu nerozuměl, a tak zapátral v mysli, dokud neucítil drakovo vědomí. Opět měl ten hrozný pocit otevřenosti - tak velikého prostoru, že ho tížil jako těžká peřina. Sebral všechny síly, soustředil se na draka a pokoušel se mu vtisknout jedinou myšlenku: Zůstaň tady. Drak se přestal hýbat a napřímil k němu hlavu. Zasnažil se ještě víc: Zůstaň tady. Matně ucítil váhavou odezvu, ale i tak uvažoval, jestli mu drak skutečně porozuměl. Přece je to jenom zvíře. S úlevou přerušil myšlenkové spojení a pocítil bezpečí, když se jeho vědomí znovu obklopilo neprostupnou zdí.
Eragon odešel od stromu a za chůze se ohlížel. Drak vystrčil hlavu z přístřešku a velikýma očima pozoroval, jak odchází.
Když přispěchal domů, vplížil se zpátky do svého pokoje, aby uklidil úlomky skořápky. Byl si jistý, že si Gero ani Roran nevšimnou, že tu vejce není - vytratilo se z jejich myšlenek hned poté, co zjistili, že se nedá prodat. Když všichni vstali, Roran se zmínil, že v noci slyšel nějaký hluk, ale k Eragonově úlevě se tou věcí dál nezabýval.
Eragon byl nadšený a den mu rychle uběhl. Ukázalo se, že značku na dlani dokáže snadno skrýt, takže si s ní brzy přestal dělat starosti. Zanedlouho už znovu mířil k javoru a nesl klobásy, které ukradl ve sklepě. Blížil se ke stromu plný obav. Je drak schopen přežít venku v takové zimě?
Strachoval se zbytečně. Drak byl usazený na větvi a okusoval něco, co držel mezi předníma nohama. Když Eragona uviděl, začal vzrušeně kvílet. Bylo dobré, že zůstal na stromě, z dosahu velkých dravců. Jakmile hodil klobásy na zem ke kořenům stromu, drak ladně slétl dolů. Zatímco dychtivě odtrhával kusy masa, Eragon si prohlédl přístřešek. Všechno jídlo, které tu nechal, bylo pryč, ale chatrč zůstala nepoškozená a na podlaze byly poházené chomáče peří. Výborně. Umí si sám opatřit potravu.
Pak mu došlo, že vlastně neví, zda je drak on, nebo ona. Zvedl ho a otočil. Nevšímal si drakova nespokojeného pískotu, ale nedokázal najít žádné spolehlivé znaky jeho pohlaví. Zdá se, že se svých tajemství nevzdá bez boje.
Strávil s drakem hodně času. Odvázal ho, posadil si ho na rameno a vydali se na průzkum lesa. Sněhem obtěžkané stromy na ně shlížely jako velkolepé sloupy obrovské katedrály. V této samotě Eragon vysvětloval drakovi vše, co věděl o lese. Nestaral se o to, jestli mu rozumí; šlo mu o prostý akt sdílení, ten byl důležitý. Nepřetržitě k němu mluvil. Drak k němu obracel zářivé oči a hltal jeho slova. Chvíli jen seděl, nechal ho odpočívat v náručí a udiveně ho pozoroval, stále ještě ohromený nedávnými událostmi. Při západu slunce vyrazil Eragon domů a v zádech cítil pohled těch dvou zářivě modrých očí, pobouřených, že ho zase opouští.
Té noci přemítal o všem, co by se mohlo stát malému, nechráněnému zvířeti. Myšlenky na ledové bouře a divokou zvěř ho trýznily. Trvalo mu hodiny, než upadl do spánku. Zdálo se mu o liškách a černých vlcích, trhajících draka zkrvavenými zuby.
V záři vycházejícího slunce vyběhl Eragon z domu s jídlem a cáry látek, jimiž chtěl úkryt lépe utěsnit. Našel draka zdravého a čilého, jak sedí vysoko ve větvích a pozoruje východ slunce. Vřele děkoval všem bohům, známým i neznámým. Když se blížil, drak slétl na zem, vyskočil mu do náručí a pevně se k němu přitulil. Zima mu neublížila, ale zdál se vystrašený. Vzdorovitě vypustil z nozder obláček tmavého kouře. Eragon se s ním posadil pod javor, hladil ho a něžně ho šeptem konejšil. Nehýbal se, když mu zabořil hlavu do kabátu. Po chvíli se drak vyplížil z jeho objetí a vylezl mu na rameno. Nakrmil ho a pak obalil chatrč novými hadry. Nějakou dobu si spolu hráli, ale zanedlouho se Eragon musel vrátit domů.
Brzy se zaběhl pravidelný denní režim. Každé ráno Eragon vyběhl ke stromu, dal drakovi snídani a zas odspěchal zpátky. Během dne se věnoval nutné práci, a jakmile měl vše hotové, mohl zase jít za drakem. Gero i Roran si všimli změny v jeho chování a vyptávali se ho, proč tráví tolik času venku. Eragon vždy jen pokrčil rameny a začal si dávat pozor, aby ho nesledovali ke stromu.
Po prvních několika dnech si přestal dělat starosti, že by se drakovi mohlo něco přihodit. Rostl neskutečně rychle; brzy ho většina nebezpečí nebude moci ohrozit. Po prvním týdnu už byl dvakrát větší než při narození. Za další čtyři dny sahal Eragonovi skoro po kolena. Už se nevešel do chatrče v koruně stromu, takže mu Eragon musel postavit skrytý přístřešek na zemi. To mu zabralo tři dny.
Když byl drak čtrnáct dní starý, Eragonovi nezbývalo než ho odvázat, aby se mohl volně potulovat a ulovil si dostatek potravy. Když ho odvázal poprvé, pouze silou vůle mu dokázal zabránit, aby za ním šel zpátky na farmu. Kdykoli se o to drak pokusil, zahnal ho Eragon myšlenkami zpátky, dokud ho nenaučil, že se musí vyhýbat domu i jeho obyvatelům.
Vštípil drakovi, jak je důležité, aby lovil pouze v Dračích horách, kde byla menší pravděpodobnost, že ho někdo uvidí. Farmáři by si všimli, kdyby se z údolí Palancar začala vytrácet zvěř. Cítil se sice bezpečněji, zároveň však byl nesvůj, že je drak přes den tak daleko.
Jeho duševní spojení s drakem každým dnem sílilo. Zjistil, že ačkoli nerozumí slovům, dokáže se s ním dorozumívat pomocí obrazů a pocitů. Byl to ale nepřesný způsob a často mezi nimi docházelo k různým nedorozuměním. Vzdálenost, na kterou se dokázali dotknout myšlenkami, se prodlužovala. Brzy se dokázal na draka napojit kdekoli do vzdálenosti deseti mil. Často to dělal a drak se na oplátku zlehka dotýkal jeho mysli. Tyto němé rozhovory naplňovaly čas jeho práce. Vždycky byl alespoň malou částí svého vědomí spojen s drakem, občas to nevnímal, ale nikdy na něj nezapomínal. Když mluvil s lidmi, spojení s drakem ho rušilo, jako by mu v uších bzučela moucha.
Jak drak dospíval, jeho kvílení se změnilo v hluboký řev a broukání přešlo v tlumené bručení. Ještě však nechrlil oheň, což Eragona znepokojovalo. Viděl ho vyfukovat kouř, když se zlobil, ale nikdy v něm nebyl ani náznak plamene.
Po měsíci sahal drakův hřbet Eragonovi po lokty. Za toto krátké období se proměnil z malého, slabého zvířete v silnou šelmu. Jeho tvrdé šupiny byly drsné jako drátěná košile a zuby ostré jako dýky.
Po večerech spolu chodili na dlouhé procházky. Když našli mýtinu, Eragon se usadil u stromu a sledoval, jak se drak prohání ve vzduchu. Rád ho pozoroval při létání a mrzelo ho, že ještě není dost velký, aby na něm mohl jezdit. Často vedle něj sedával, něžně ho hladil po krku a cítil, jak se mu pod rukama uvolňují jeho šlachy a napjaté svaly. Přes Eragonovu snahu se les kolem farmy postupně zaplnil známkami drakovy přítomnosti. Bylo nemožné smazat všechny obrovské šlépěje se čtyřmi drápy, zabořené hluboko do sněhu, a neměl chuť zakrývat obří hromádky trusu, které se množily ještě víc. Drak se drbal o kmeny stromů, takže z nich často strhal kůru, brousil si drápy na suchých kládách a při tom v nich zanechával na palec hluboké škrábance. Pokud by Gero nebo Roran zašli příliš daleko za hranice farmy, draka by určitě objevili. Eragon si nedokázal představit horší způsob, jak by mohla pravda vyjít najevo, a tak se rozhodl, že jim raději všechno vysvětlí.
Přesto chtěl ještě před tím udělat dvě věci: dát drakovi příhodné jméno a dozvědět se víc o dracích jako takových. K tomu potřeboval mluvit s Bromem, mistrem epických básní a legend - jediných oblastí, ve kterých dračí tradice přetrvaly.
Když tedy Roran záhy potřeboval jít do Carvahallu, aby nechal opravit dláto, Eragon se nabídl, že půjde s ním.
Večer předtím, než měl odjet, zašel Eragon na malou paseku v lese a v myšlenkách přivolal draka. Po chvíli spatřil na setmělém nebi rychle se blížící skvrnu. Drak se k němu střemhlav řítil, pak prudce zpomalil a nad stromy se zastavil. Bylo slyšet hluboké hvízdnutí, jak se mu vzduch opřel do křídel. Pomalu se stočil doleva a zlehka klesal v krouživých pohybech k zemi. Drak roztáhl křídla a sklopil je proti větru, aby udržel rovnováhu, a s hlubokým, tlumeným žuchnutím přistál.
Eragon se s drakem myšlenkově spojil, stále ještě znepokojený tím podivným pocitem, a oznámil mu, že odjíždí. Drak si sklíčeně odfrkl. Pokusil se jeho mysl ukonejšit uklidňujícím obrazem, ale drak nespokojeně šlehl ocasem. Položil mu ruku na hřbet a pokoušel se vyzařovat klid a harmonii. Šupiny pod jeho prsty změkly, když je chvíli něžně poklepával.
V hlavě mu náhle zazvonilo jediné slovo, hluboce a jasně.
Eragone.
Cítil tíseň a smutek, jako by uzavírali nezrušitelnou smlouvu. Upřeně na draka hleděl a paží mu projelo studené mravenčení.
Eragone.
Sevřel se mu žaludek, když na něj pohlédly nevyzpytatelné safírové oči. Poprvé nepřemýšlel o drakovi jako o zvířeti. Bylo to něco jiného, něco... zvláštního. Pádil domů, aby před drakem unikl. Před svým drakem.
Eragone.
