Mocné jméno
Cestou domů Roran pravil: „Dnes byl u Horsta nějaký cizinec z Therinsfordu.“
„Jak se jmenoval?“ zeptal se Eragon. Vyhnul se zamrzlé kaluži a pokračoval svižným krokem. Mráz ho štípal do tváře a do očí.
„Dempton. Přišel si k Horstovi nechat udělat nějaké nářadí,“ řekl Roran. Silnýma nohama prošlapával závěje, aby se Eragonovi lépe šlo.
„V Therinsfordu nemají kováře?“
„Mají,“ odpověděl Roran, „ale ten není dost zručný.“ Pohlédl na Eragona. Pokrčil rameny a dodal: „Dempton potřebuje lopaty pro svůj mlýn. Rozšiřuje ho a nabídl mi práci. Pokud to přijmu, odjedu s ním, až si přijede vyzvednout to nářadí.“
Mlynáři pracovali celý rok. Během zimy mleli vše, co jim lidé přinesli, kdežto v období sklizně nakupovali zrní a prodávali je jako mouku. Byla to těžká, nebezpečná práce; nádeníci často v obřích mlýnských kamenech přišli o prsty nebo o celou ruku. „Řekneš to Gerovi?“ zeptal se Eragon.
„Ano.“ Po tváři Roranovi přelétl chmurný, přesto pobavený úsměv.
„Proč? Víš přece, že nechce, abychom odešli. Budou z toho akorát mrzutosti, ať řekneš cokoli. Zapomeň na to, ať se dnes večer můžeme v klidu navečeřet.“
„Nemůžu mu to zatajit. Chci tu práci vzít.“
Eragon se zastavil. „Proč?“ Stáli k sobě čelem a od úst se jim pářilo. „Vím, že je těžké přijít k penězům, ale vždycky se nějak uživíme. Nemusíš odcházet.“
„Ne, nemusím. Ale chci si našetřit nějaké peníze.“ Roran se pokusil pokračovat v chůzi, ale Eragon se odmítl hnout z místa.
„Na co je potřebuješ?“ dožadoval se.
Roran se trochu narovnal v ramenou. „Chci se oženit.“
Eragona zaplavil zmatek a údiv. Pamatoval si, jak viděl, že se Katrina s Roranem líbají, když tenkrát byli ve městě kupci, ale svatba? „S Katrinou?“ zeptal se tiše, jenom aby se ujistil. Roran přikývl. „Už ses jí ptal?“
„Ještě ne, ale až přijde jaro a já budu moci postavit dům, požádám ji o ruku.“
„Teď je pro tebe na farmě tolik práce, nemůžeš odejít,“ protestoval Eragon. „Počkej, dokud nebudeme připraveni na sadbu.“
„Ne,“ řekl Roran a slabě se usmál. „Na jaře tu budu potřeba ještě víc. Pole se budou muset zorat a osít. Později se bude muset plít - a to nemluvím o dalších pracích. Ne, tohle je pro mě nejlepší doba k odchodu, vždyť teď vlastně jenom čekáme na změnu počasí. S otcem to beze mě zvládnete. Když všechno půjde dobře, brzy budu zase pracovat na farmě, i s manželkou.“
Eragon musel neochotně připustit, že Roran má pravdu. Zavrtěl hlavou, ale sám nevěděl, jestli žasne, nebo se zlobí. „Předpokládám, že ti pouze můžu popřát hodně štěstí. Ale Gero z toho asi bude špatný.“
„Uvidíme.“
Pokračovali znovu v chůzi, ani jeden z nich však nepromluvil. Eragon cítil tíseň u srdce. Bude mu chvíli trvat, než si na tyhle novinky zvykne. Když přišli domů, Roran neřekl Gerovi o svých plánech, ale Eragon si byl jistý, že to brzy udělá.
Eragon se šel podívat za drakem poprvé od té doby, co k němu promluvil. Blížil se s obavami, protože teď už si byl vědom toho, že je to rovnocenná bytost.
Eragone.
„To je všechno, co umíš říct?“ obořil se na něj.
Ano.
Oči se mu rozšířily při nečekané odpovědi a rozzlobeně se posadil na zem. Už má smysl pro humor. Co bude následovat? Vztekle zlomil nohou suchou větev. Roranova novina ho přivedla do mizerné nálady. Drak se ho tázavě dotkl v myšlenkách, a tak mu vyložil, co se stalo. Jak mluvil, hlas mu postupně sílil, až ječel na celé kolo. Vykřikoval, dokud nevybil své pocity, a pak bezcílně mlátil do země.
„Nechci, aby odešel, to je vše, řekl bezradně. Drak ho nezúčastněně pozoroval a zvídavě naslouchal. Eragon zamumlal několik vybraných nadávek a promnul si oči. Zamyšleně se na draka podíval. „Potřebuješ jméno. Dnes jsem několik zajímavých slyšel; možná se ti některé bude líbit.“ V duchu procházel seznam, který mu přednesl Brom, dokud nenašel dvě jména, která mu připadala hrdinská, vznešená a příjemná na poslech. „Co takhle Vanilor, nebo jeho nástupce, Eridor? Oba to byli významní draci.“
Ne, řekl drak. Zdálo se, že se jeho pokusy baví. Eragon.
„To je moje jméno, takové nemůžeš mít,“ namítl a otřel si bradu. „Dobrá, když se ti tahle nelíbí, jsou tu jiná.“ Pokračoval po seznamu, ale drak každý návrh zavrhl. Jako by se pořád smál něčemu, co Eragon nechápal, ale on si toho nevšímal a navrhoval dál. „Byl tu také Ingothold, ten zabil...“ Pak se zarazil, protože ho něco napadlo. To je ten problém! Vybíral jsem mužská jména. Ty jsi ona!
Ano. Dračí slečna si samolibě urovnala křídla.
Teď, když věděl, co má hledat, přišel hned s půltuctem jmen. Pohrával si s myšlenkou na Miremel, ale to nesedělo - to byl přece hnědý drak. Ofeilu a Lenoru také vyloučil. Už to skoro vzdal, když tu si vzpomněl na poslední jméno, které Brom zamumlal. Eragonovi se líbilo, ale bude se líbit i drakovi?
Zeptal se jí.
„Jsi Safira?“ Pohlédla na něj inteligentníma očima. Hluboko v duši pocítil její spokojenost.
Ano. V hlavě mu něco secvaklo a její hlas se rozezněl, jakoby z nesmírné dálky. Odpověděl jí úsměvem. Safira spokojeně zavrněla.
