Dar osudu
Večer po návratu z Carvahallu se Eragon rozhodl oťukat kámen stejně, jako to dělal Merlock. Byl v pokoji sám, položil ho tedy na postel a vedle něj nachystal tři nástroje. Začal s dřevěnou paličkou a zlehka poklepal na kámen. Slabounce to zazvonilo. Spokojeně uchopil další nástroj, těžké kožené kladivo. Když jím uhodil, ozvalo se naříkavé zadunění. Nakonec do kamene klepl malým dlátem. Kov nic neuštípl ani nepoškrábal a vydal ten nejčistší tón. Když poslední tóny doznívaly, jako by zaslechl nepatrné pípnutí.
Merlock říkal, že kámen je dutý; uvnitř by mohlo být něco cenného. Přesto nevím, jak se do něj dostat. Někdo musel mít dobrý důvod pro to, aby si s ním dal práci, ale ať už ho do Dračích hor shodil kdokoli, nesnaží se ho získat zpět, anebo neví, kde je. Ale nevěřím, že by ho kouzelník, který uměl kámen přemístit, nedokázal zase najít. Měl jsem ho snad dostat právě já? Nedokázal si na tuhle otázku odpovědět. Smířený s tím, že záhadu nevyřeší, sebral nářadí a vrátil kámen do police.
Té noci ho nečekaně něco vzbudilo. Pozorně naslouchal. Všude bylo sice ticho, raději ale vsunul ruku pod slamník a sevřel svůj nůž. Čekal několik minut a pak se pomalu znovu pohroužil do spánku.
Do ticha se náhle ozvalo tlumené zapištění, které ho opět vytrhlo z dřímoty. Skulil se z postele a hbitě vytáhl nůž z pouzdra. Chvíli tápal po pokoji s křesadlem v ruce a zapálil svíčku. Dveře pokoje byly zavřené. Ačkoli na myš nebo krysu se mu zdálo kvílení příliš hlasité, pro jistotu se podíval pod postel. Nic. Seděl na kraji postele a promnul si oči, aby se probral. Ozvalo se další pípnutí a on prudce vyskočil.
Odkud ten zvuk vychází? V podlaze ani ve stěnách nic být nemůže; jsou z tvrdého dřeva. To samé platí pro jeho postel, a kdyby mu během noci něco vlezlo do slamníku, byl by si toho určitě všiml. Jeho pohled spočinul na kameni. Vzal ho z police, bezmyšlenkovitě jím pohupoval a prohledával očima pokoj. V uších mu zazvonil pískot, který mu také rozechvěl prsty; vycházelo to z kamene.
Ten kámen mu nepřinesl nic než úzkost a vztek a teď ho dokonce ani nenechá vyspat! Nebral ohledy na Eragonův rozzuřený pohled a jenom tu a tam zapípal. Pak vydal jedno velmi hlasité pípnutí a utichl. Eragon ho opatrně odložil a zalezl zpátky pod přikrývky Ať už kámen skrývá jakékoli tajemství, bude to muset počkat do rána.
Když se znovu probral, měsíc svítil oknem do pokoje. Kámen se na polici prudce kymácel a narážel do zdi. Byl zalitý klidným měsíčním světlem, které prosvětlovalo jeho povrch. Eragon vyskočil z postele s nožem v ruce. Pohyb ustal, ale on zůstal ve střehu. Pak kámen začal kvílet a třást se silněji než předtím.
S klením se začal oblékat. Bylo mu jedno, jak cenný tenhle kámen může být; odnese ho někam daleko a zakope. Houpání zas ustalo; kámen utichl. Zachvěl se, pak se začal kutálet a s hlasitým žuchnutím spadl na podlahu. Eragon znepokojeně ustoupil ke dveřím, když se kámen zakymácel směrem k němu.
Najednou se na kameni objevila prasklina. Pak další a další. Jako přikovaný se Eragon nahnul dopředu; nůž držel stále v ruce. Na vršku kamene, kde se všechny praskliny spojovaly, se zaviklal malý kousek, jako by jím něco pohybovalo, pak se zvedl a dopadl na podlahu. Potom to ještě chvíli pípalo a z dírky vykoukla malá černá hlavička, kterou následovalo podivně hranaté tělíčko. Eragon sevřel nůž ještě pevněji a nehnutě stvoření pozoroval. Brzy bylo celé venku z kamenné skořápky. Na okamžik zůstalo stát, pak se zatřepotalo v měsíčním světle.
Eragon se vyděsil. To, co před nim stálo a olizovalo si lepkavou blánu, byl maličký drak.
