Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shledání

6. 5. 2012

Eragon se Safirou se proplétali mezi mrtvolami, jimiž byly Hořící pláně poseté. Vzhledem ke svým zraněním a celkové vyčerpanosti se pohybovali jen pomalu. Potkali další bojovníky, jimž se podařilo přežít — muže se zapadlýma očima, kteří se potáceli po spálené bitevní pláni, dívali se, aniž by skutečně viděli, a pohled měli upřený kamsi do dálky.

Eragonova lačnost po krvi byla ta tam a necítil nic než zármutek.

 Boj mu připadal tak zbytečný. Jaká tragédie, že tolik mužů musí zemřít, protože se postavili jedinému šílenci. Zpomalil, aby se vyhnul houštině šípů zapíchaných do bláta, a všiml si přitom šrámu na Safiřině ocase, kde ji kousl Trn, i jejích dalších zranění. Půjč mi svou sílu, vyléčím tě.

Postarej se nejdřív o ty, kteří jsou smrtelně zranění.

Jsi si jistá?

Naprosto, maličký.

Smířil se s tím, sehnul se a zacelil vojákův roztržený krk a přešel k jednomu z Vardenů. Nedělal rozdíl mezi přítelem a nepřítelem, léčil každého pomocí veškerých svých sil.

Byl tak zaujatý vlastními myšlenkami, že léčení věnoval vlastně jen malou pozornost. Přál si, aby mohl popřít Murtaghovo tvrzení. Všechno, co Murtagh řekl o své matce — jejich matce —, se však shodovalo s těmi pár věcmi, které o ní Eragon věděl: Selena opustila Carvahall před více než dvaceti lety, jednou se vrátila, aby porodila Eragona, a znovu už ji nikdo neviděl. Jeho mysl přelétla zpátky k okamžiku, kdy s Murtaghem poprvé přišli do Farthen Důru. Murtagh tehdy povádal, jak jeho matka zmizela z Morzanova hradu, zatímco Morzan pronásledoval Broma, Jeoda a Safiřino vejce. Poté, co Morzan hodil Zar‘roc po Murtaghovi a skoro ho zabil, matka musela skrýt své těhotenství a pak se vrátit do Carvahallu, aby mě ochránila před Morzanem a Galbatorixem.

Povzbudilo ho vědomí, že Selené na něm tolik záleželo. Zároveň ho rmoutilo, že je mrtvá a nikdy se spolu nesetkají, neboť stále choval slabou naději, že jeho rodiče mohou být ještě naživu. Neměl už nejmenší touhu seznámit se s otcem, ale trpce litoval, že nemohl mít nikdy vztah se svou matkou. Od doby, co byl dost starý na to, aby pochopil, že je adoptovaný, si Eragon lámal hlavu s tím, kdo byl jeho otec a proč ho jeho matka opustila a dopustila, aby ho vychovával její bratr Gero se svou ženou Marianou. Odpovědi na něj dopadly z tak nečekaného zdroje a za tak nepříznivých podmínek, že jim nedokázal v tu chvíli porozumět. Bude mu trvat měsíce, ne—li roky, než se s tím odhalením vyrovná.

Eragon měl vždycky za to, že by rád věděl, kdo je jeho otcem. Teď to věděl a to vědomí se mu hnusilo. Když byl mladší, často se nechal unášet představami, že jeho otec byl někdo velký a důležitý, ačkoli věděl, že opak je mnohem pravděpodobnější. Přesto ho nikdy nenapadlo, ani v těch nejodvážnějších snech, že by mohl být synem Jezdce, a tím méně jednoho z Křivopřísežníků.

To proměnilo denní snění v noční můru.

Zplodil mě netvor… Můj otec byl ten, kdo zradil Jezdce Galbatorixovi. Eragon se tím cítil zhanobený.

Ale ne… Když léčil mužovu zlomenou páteř, napadl ho nový pohled na situaci, takový, který mu trochu pozvedl sebedůvěru: Morzan je možná můj rodič, ale není můj otec. Gero byl můj otec. On mě vychoval. Naučil mě, jak dobře a čestně žít, být poctivý. Jsem tím, kým jsem, díky němu. Dokonce i Brom a Oromis jsou více mými otci než Morzan. A Roran je můj bratr, ne Murtagh. Eragon pokývl odhodlaný zachovat si tento postoj. Až do dnešního dne odmítal zcela přijmout Gera za svého otce. Ale i když byl Gero mrtvý, Eragonovi se ulevilo, když to teď udělal — dodalo mu to pocit, že se něco uzavřelo, a zmírnilo to jeho zoufalství z Morzana.

Zmoudřel jsi, poznamenala Safira.

Zmoudřel? Zavrtěl hlavou. Ne, jen jsem se naučil myslet. Aspoň to mi Oromis dal. Eragon otřel vrstvu špíny z tváře mladičkého vlajkonoše, ujistil se, že je skutečně mrtvý, pak se narovnal a zamrkal bolestí, když se mu svaly na protest stáhly v křeči. Uvědomuješ si, že Brom o tomhle musel vědět? Proč by se jinak rozhodl skrývat v Carvahallu, zatímco čekal až se vylíhneš… ? Chtěl dohlédnout na syna svého nepřítele. Znepokojilo ho pomyšlení, že Brom ho možná považoval za hrozbu. A také měl pravdu. Podívej, jak to se mnou dopadlo!

 Safira mu rozčepýřila vlasy závanem horkého dechu. Jen si vzpomeň, že ať byly Bromový důvody jakékoli, vždycky se snažil chránit nás před nebezpečím. Zemřel, když tě zachránil před ra'zaky.

Já vím… Myslíš, že mi o tom neřekl, protože se bál, že bych mohl následovat Morzana tak jako Murtagh?

Samozřejmě že ne.

Zvědavě na ni pohlédl. Jak si můžeš být tak jistá? Zvedla hlavu vysoko nad něj a odmítla se mu podívat do očí nebo odpovědět. Ať je tedy po tvém. Eragon právě klečel u jednoho z Orrinových mužů, který měl šíp v břiše. Sevřel mu paže, aby se nekroutil. „Opatrně.“

„Vodu,“ zasténal muž. „Pro všechno na světě, vodu. Mám hrdlo vyprahlé jako poušť. Prosím, Stínovrahu.“ Na tváři mu vyrazil pot.

 Eragon se usmál, aby ho trochu uklidnil. „Můžu ti dát napít hned, ale bylo by lepší, kdybys počkal, dokud tě nevyléčím. Můžeš počkat? Jestli ano, slibuji, že dostaneš vody, kolik budeš chtít.“

„Slibuješ, Stínovrahu?“

„Slibuji.“

Muž očividně bojoval s dalším náporem bolesti, než ze sebe dostal:

„Když to musí být.“

 S pomocí kouzla Eragon vytáhl šíp, pak se Safirou vyléčili muži vnitřnosti, k čemuž využili i trochu bojovníkovy vlastní energie, aby dokázali provést náročné kouzlo. Trvalo to několik minut. Potom si muž prohlédl břicho, přitiskl ruce na hladkou kůži, pohlédl na Eragona a oči se mu zalily slzami. „Já… Stínovrahu, ty…“

Eragon mu podal vak s vodou. „Tady, nech si ho. Potřebuješ ho než já.“

 O notný kus dál Eragon se Safirou prošli stěnou štiplavého kouře. Tam narazili na Orika a deset dalších trpaslíků, mezi nimiž byly i ženy. Stáli kolem Hrothgarova těla, které leželo na čtyřech štítech, v plném lesku zlatého brnění, rvali si vlasy, bušili se do prsou a bědovali s hlavou pozvednutou k nebi. Eragon sklonil hlavu a zamumlal: „Stydja unin mor'ranr, Hrothgar Könungr.“

Po chvíli si jich všiml Orik a vstal. Tvář měl rudou od pláče a plnovous rozpletený z obvyklého copánku. Doklopýtal k Eragonovi a bez okolků se zeptal: „Zabil jsi toho zbabělce, který je za to zodpovědný?“

„Utekl.“ Eragon se nedokázal odhodlat k tomu, aby vysvětlil, že tím Jezdcem je Murtagh.

Orik bouchl pěstí do dlaně. „Barzûln!“

„Ale přísahám ti na každý kámen v Alagaësii, že jako jeden z Dûrgrimst Ingeitum udělám všechno pro to, abych pomstil Hrothgarovu smrt.“

„Ano, ty jsi jediný kromě elfů, kdo je dost silný, aby dohnal tohohle sprostého vraha k spravedlnosti. A když ho najdeš… rozdrť jeho kosti na prach, Eragone. Vytahej mu zuby a naplň jeho žíly rozžhaveným olovem; ať trpí za každou minutu Hrothgarova života, o kterou ho okradl.“

„Nebyla to dobrá smrt? Nepřál by si Hrothgar zemřít v bitvě, s Volundem v ruce?“

„V bitvě, to ano, tváří v tvář čestnému nepříteli, který by se odvážil stanout mu čelem a bojovat jako muž. Ale ne tak nečestně, pomocí kouzelnických triků…“ Orik zakroutil hlavou, ohlédl se na Hrothgara, pak zkřížil paže a přitiskl si bradu na klíční kost. Několikrát se roztřeseně nadechl. „Když moji rodiče zemřeli na neštovice, Hrothgar mi znovu vrátil smysl života. Vzal mě do svého domu. Učinil mě svým synem. Ztratit ho…“ Orik si stlačil kořen nosu mezi palec a ukazováček aby si zakryl tvář. „Ztratit ho je jako znovu přijít o otce.“

Zármutek v jeho hlase byl tak upřímný, že se Eragon cítil, jako by tam prožíval trpaslíkovo hoře. „Rozumím ti,“ řekl.

„Vím, že mi rozumíš, Eragone… Já vím.“ Po chvíli si Orik otřel oči. Uukázal na deset trpaslíků. „Dřív než cokoli dalšího musíme vrátit Hothgara do Farthen Důru, aby mohl být pohřben se svými předchůdci. Dûrgrimst Ingeitum musí zvolit nového grimstborith a pak třináct vůdců klanů — včetně těch, které zde vidíš — zvolí příštího krále. Co bude dál, to nevím. Tahle tragédie některým klanům dodá odvahy, ale jiné se zas obrátí proti naší věci…“ Znovu potřásl hlavou.

Eragon položil Orikovi ruku na rameno. „Teď si s tím nedělej starosti. Stačí říct a má paže a má vůle jsou ve tvých službách… Jestli chceš, pojď do mého stanu a můžeme se podělit o soudek medoviny a připít na Hrothgarovu památku.“

„To bych rád. Ale ještě ne. Ne, dokud nedokončíme prosby bohům, aby poskytli Hrothgarovi bezpečný přechod do posmrtného života.“ Orik opustil Eragona, vrátil se do kroužku trpaslíků a připojil svůj hlas k jejich žalozpěvům.

 Cestou přes Hořící pláně Safira řekla: Hrothgar byl velký král.

Ano, a dobrý muž. Eragon si povzdechl. Měli bychom najít Aryu s Nasuadou. Teď bych nedokázal vyléčit ani škrábanec a ony se musejí dozvědět o Murtaghovi.

Souhlasím.

Zahnuli na jih směrem k vardenskému ležení, ale sotva ušli pár kroků, Eragon uviděl, jak se k nim od řeky blíží Roran. Naplnila ho úzkost. Roran zastavil přímo před nimi s nohama široce rozkročenýma, hleděl na Eragona a pohyboval čelistí nahoru a dolů, jako by chtěl promluvit, ale nemohl slova dostat přes zuby.

Pak praštil Eragona do brady.

Pro Eragona by bylo snadné vyhnout se ráně, ale nechal ji přistát, jen se od ní trochu odklonil, aby si Roran nezlomil klouby. Přesto to bolelo, Eragon zamrkal a pohlédl na svého bratrance. „Myslím, že jsem si to zasloužil.“

„To tedy ano. Musíme si promluvit.“

„Teď?“

„Nemohu čekat. Ra'zakové zajali Katrinu a já potřebuji tvou pomoc, abych ji zachránil. Mají ji od chvíle, co jsme opustili Carvahall.“

Tak proto. V okamžiku si Eragon uvědomil, proč Roran vypadal tak zachmuřeně a utrápeně a proč vzal celou vesnici do Surdy. Brom měl pravdu. Galbatorix poslal ra’zaky zpátky do údolí Palancar. Eragon se zamračil, zmítaný mezi svou odpovědností vůči Roranovi a vlastní povinností podat Nasuadě zprávy. „Je tu něco, co musím vyřídit nejdřív, ale pak si můžeme promluvit. Dobrá? Můžeš jít se mnou, jestli chceš…“

„Půjdu.“

Zatímco přecházeli po planině plné děr, Eragon neustále sledoval Rorana koutkem oka. Nakonec potichu řekl: „Chyběl jsi mi.“

 Roran zaváhal, pak odpověděl odměřeným přikývnutím. O pár kroků dál se zeptal: „Tohle je Safira, že? Jeod říkal, že se tak jmenuje.“

„Ano.“

 Safira koukla na Rorana jedním třpytivým okem. Snášel její zkoumavý pohled, aniž by se odvrátil, což většina lidí nedokázala. Vždyzky jsem chtěla poznat druhé mládě z Eragonova hnízda.

„Ona mluví!“ zvolal Roran, když Eragon zopakoval její slova.

 Tentokrát ho Safira oslovila přímo: Cože? Myslel sis, že jsem němá jako skalní ještěrka?

Roran zamrkal. „Moc se omlouvám. Nevěděl jsem, že draci jsou tak inteligentní.“ Ústa mu zkroutil zachmuřený úsměv. „Nejdřív ra'zakové a kouzelníci, teď trpaslíci, Jezdci a mluvící draci. Připadá mi, že se celý svět zbláznil.“

„Nejspíš se zbláznil.“

„Viděl jsem, jak jsi bojoval s tím druhým Jezdcem. Zranil jsi ho? Proto utekl?“

„Počkej. Všechno uslyšíš.“

Když dorazili ke stanu, který Eragon hledal, odhrnul vchodový dílec a zmizel uvnitř, následovaný Roranem a Safírou, která strčila hlavu a krk za nimi. Uprostřed stanu seděla Nasuada na okraji stolu, bouřlivě diskutovala s Aryou a služka jí přitom svlékala pokroucené brnění. Řeznou ránu na stehně už měla zahojenou.

Nasuada se zarazila uprostřed věty, když spatřila nově příchozí. Utíkala k nim, vrhla se Eragonovi kolem krku a vykřikla: „Kde jsi byl? Mysleli jsme si, že jsi mrtvý nebo něco horšího.“

„Ne tak docela.“

„Svíčka ještě hoří,“ zamumlala Arya.

 Nasuada ustoupila o krok a řekla: „Neviděli jsme, co se dělo s tebou a Safirou od chvíle, kdy jste přistáli na té náhorní plošině. Když červený drak odletěl a vy jste se neobjevovali, Arya se s vámi pokoušela spojit, ale necítila nic, a tak jsme usoudily…“ Hlas jí zeslábl. „Právě jsme se bavily o nejlepším způsobu, jak přepravit Du Vrangr Gata a celou rotu válečníků za vámi přes řeku.“

„Promiň. Nechtěl jsem vám dělat starosti. Byl jsem jen po boji tak unavený, že jsem zapomněl stáhnout své obrany.“ Pak Eragon představil Rorana. „Nasuado, rád bych ti představil svého bratrance Rorana. Ažihad už se ti o něm možná zmínil. Rorane, seznam se s paní Nasuadou, vůdkyní Vardenů a mou panovnicí. A tohle je Arya svit—kona, elfská vyslankyně.“ Roran se postupně oběma uklonil.

„Je to čest, poznat Eragonova bratrance,“ řekla Nasuada.

„Opravdu,“ dodala Arya.

Když se pozdravili, Eragon vysvětlil, že celý Carvahall připlul na Dračím křídle a že Roran zabil Dvojčata.

Nasuada povytáhla tmavé obočí. „Vardenové jsou tvými dlužníky, Rorane, že jsi zastavil jejich řádění. Kdo ví, kolik škody by Dvojčata napáchala, než by se jim Eragon nebo Arya mohli postavit? Pomohl jsi nám vyhrát bitvu. Na to nezapomenu. Naše zásoby jsou omezené, ale dohlédnu, aby každý na tvé lodi dostal oblečení a najíst a aby vaši nemocní byli vyléčeni.“

Roran se uklonil ještě víc. „Děkuji, paní Nasuado.“

„Kdybych nebyla v takové časové tísni, ráda bych se dozvěděla, jak a proč jste ty a tvá vesnice uprchli před Galbatorixovými muži, cestovali do Surdy a pak nás našli. Už jen holá fakta vašeho putování tvoří pozoruhodný příběh. Rozhodně se chci dozvědět podrobnosti — zvláště proto, že mám dojem, že se to týká Eragona. V tuto chvíli ovšem musím vyřešit jiné, naléhavější záležitosti.“

„Samozřejmě, paní Nasuado.“

„Pak tedy můžeš jít.“

„Prosím,“ řekl Eragon, „dovol mu zůstat. Tohle by měl také slyšet.“

Nasuada na něj tázavě pohlédla. „Dobrá. Když chceš. Ale dost s tím okolkovánítn. Přejdi k jádru věci a řekni nám o tom Jezdci!“

Eragon začal stručnou historií tří zbývajících dračích vajec — z nichž dvě jsou teď vylíhlá — a také o Morzanovi a Murtaghovi, aby Roran rozuměl dosahu jeho novinek. Pak pokračoval popisem boje s Trnem a záhadným Jezdcem s tím, že zvláštní pozornost věnoval jeho mimořádným silám. „Jakmile otočil mečem dokola, uvědomil jsem si, že už jsme spolu bojovali, a tak jsem se na něj vrhl a strhl mu helmu.“ Eragon se odmlčel.

„Byl to Murtagh, že?“ zeptala se potichu Nasuada.

„Jak…?“

Povzdechla si. „Pokud přežila Dvojčata, bylo by logické, kdyby Murtagh přežil také. Řekl ti, co se skutečně odehrálo toho dne ve Farthen Důru?“

A tak Eragon vylíčil, jak Dvojčata zradila Vardeny, začarovala urgaly a unesla Murtagha. Nasuadě se po tváři skoulela slza. „Škoda, že tohle potkalo Murtagha, když už musel snést tolik utrpení. V Tronjheimu jsem měla ráda jeho společnost a věřila jsem, že navzdory své výchově je to náš spojenec. Je pro mě těžké přemýšlet o něm jako o našem nepříteli.“ Obrátila se k Roranovi a řekla: „Jsem osobně patrně také tvým dlužníkem, neboť jsi zabil zrádce, kteří mi zavraždili otce.“

Otcové, matky, bratři, bratranci, pomyslel si Eragon. Všechno začíná a končí u rodiny. Sebral odvahu, aby dokončil své líčení tím, jak mu Murtagh vzal Zar’roc a nakonec mu prozradil to hrozné tajemství.

„To není možné,“ zašeptala Nasuada.

Eragon viděl, jak Roranovi po tváři přelétlo zděšení a odpor, než se mu je podařilo potlačit. To, víc než cokoli jiného, Eragona zranilo.

„Nemohl Murtagh lhát?“ zeptala se Arya.

„Nevím jak. Když jsem se ho ptal, řekl mi totéž ve starověkém jazyce.“

Ve stanu se rozhostilo dlouhé, nepříjemné ticho. Pak Arya řekla: „Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Vardenové mají už tak dost podkopanou morálku přítomností nového Jezdce. A budou ještě rozčilenější, až zjistí, že je to Murtagh, se kterým ve Farthen Důru bojovali bok po boku a začali mu věřit. Pokud se roznese zpráva, že Eragon Stínovrah je Morzanův syn, muži budou rozčarovaní a jen málokdo se k nám bude chtít přidat. Dokonce ani králi Orrinovi bychom to neměli říct.“

Nasuada si promnula spánky. „Bohužel máš asi pravdu. Nový Jezdec…“ Zavrtěla hlavou. „Věděla jsem, že by se to mohlo stát, ale ve skrytu duše jsem nevěřila, že to přijde, protože Galbatorixova zbývající vejce se tak dlouho nevylíhla.“

„Je to jistým způsobem vyvážené,“ řekl Eragon.

„Náš úkol je teď dvojnásob těžký. Možná jsme se dnes ubránili, ale Království nás stále početně vysoce převyšuje a teď nečelíme jednomu, ale dvěma Jezdcům, z nichž oba jsou silnější než ty, Eragone. Myslíš, že bys s pomocí elfských zaklínačů dokázal porazit Murtagha?“

„Možná. Ale pochybuji, že bude tak hloupý, aby bojoval proti mně a jim zároveň.“

Několik minut se bavili o dopadu, který by Murtagh mohl mít na jejich vojenské tažení, a strategiích, jak zmírnit tyto důsledky, nebo je úplně vyloučit. Nakonec Nasuada řekla: „Dost. Nemůžeme tohle rozhodovat, když jsme zkrvavení a unavení a máme mysl zemdlenou z boje. Jděte si odpočinout a budeme se tím zabývat zase zítra.“

Když se Eragon chystal k odchodu, Arya k němu přistoupila a pohlédla mu přímo do očí. „Nedovol, aby tě to příliš trápilo, Eragone—elda. Nejsi svůj otec ani svůj bratr. Jejich hanba není tvou hanbou.“

„Ano,“ souhlasila Nasuada. „Ani si nemysli, že to nějak snížilo naše mínění o tobě.“ Natáhla se a vzala mu tvář do dlaní. „Znám tě, Eragone. Máš dobré srdce. Jméno tvého otce to nemůže změnit.“

Eragon zjihnul. Podíval se z jedné ženy na druhou, pak stočil ruku na hrudi, dojatý jejich přátelstvím. „Děkuji.“

Jakmile byli zase venku, Eragon si položil ruce v bok a zhluboka se nadechl zakouřeného vzduchu. Bylo pozdě a polední křiklavá oranžová se zmírnila do potemnělého zlatého světla, které zaplavilo tábor a bojiště a dodávalo jim zvláštní půvab. „Tak teď to víš,“ řekl.

Roran pokrčil rameny. „Původ se nezapře.“

„Neříkej to,“ zavrčel Eragon. „To nikdy neříkej.“

Roran si ho několik vteřin prohlížel. „Máš pravdu, byla to ošklivá poznámka. Nemyslel jsem to tak.“ Poškrábal se ve vousech a zamžoural na baculaté slunce hovící si nad obzorem. „Nasuada není taková, jakou jsem si ji představoval.“

To přinutilo Eragona k unavenému úsměvu. „Ten, koho jsi čekal, byl její otec, Ažihad. Přesto je stejně dobrým vůdcem, jako byl on, jestli ne lepším.“

„Její kůže, má ji obarvenou?“

„Ne, taková skutečně je.“

Právě v tu chvíli Eragon ucítil, jak k nim spěchá Jeod, Horst a spousta dalších mužů z Carvahallu. Když vesničané obešli stan a uviděli Safíru, zpomalili. „Horste!“ zvolal Eragon. Udělal krok vpřed a sevřel kováře do medvědího objetí. „Rád tě zase vidím!“

Horst hleděl na Eragona s otevřenou pusou, pak se mu na tváři rozhostil potěšený úsměv. „Taky tě zatraceně rád vidím, Eragone. Vyrostl jsi, cos odešel.“

„Myslíš, co jsem utekl.“

Setkat se s vesničany byl pro Eragona zvláštní zážitek. Strádání změnilo některé muže tolik, že je stěží poznal. A chovali se k němu jinak než předtím, se směsí strachu a úcty. Připomnělo mu to sen, kde se všechno známé ukáže jako cizí. Znepokojoval ho pocit, jako by mezi ně nepatřil.

Když Eragon přešel k Jeodovi, odmlčel se. „Víš o Bromovi?“

„Ažihad mi poslal zprávu, ale rád bych slyšel přímo od tebe, co se stalo.“

Eragon s vážnou tváří přikývl. „Jakmile budu mít příležitost, sedneme si spolu a pořádně si promluvíme.“

 Pak Jeod přešel k Safiře a uklonil se jí. „Celý život jsem čekal, až uvidím draka, a teď jsem viděl dva za jediný den. Mám skutečně štěstí. Přesto, ty jsi ten drak, kterého jsem chtěl poznat.“

Safíra ohnula krk a dotkla se Jeodova čela. Zachvěl se při tom doteku. Poděkuj mu za mě, že mě pomohl zachránit od Galbatorixe. Jinak bych stále ještě strádala v králově pokladnici. Byl to Bromův přítel, a tak je i naším přítelem.

 Když Eragon zopakoval její slova, Jeod řekl: „Atra esterní ono thelduin, Safira Bjartskular,“ a překvapil je svou znalostí starověkého jazyka.

„Kde jsi byl?“ zeptal se Horst Rorana. „Hledali jsme tě všude, když ses sebral a šel hledat ty dva kouzelníky.“

„Na tom teď nezáleží. Vraťte se k řece a ať se všichni vylodí; Vardenové nám posílají jídlo, šatstvo a nabízejí přístřeší. Dnes v noci můžeme spát na pevné zemi!“ Muži zajásali.

Eragon se zájmem sledoval, jak Roran udílí rozkazy. Když nakonec Jeod a vesničané odešli, Eragon řekl: „Oni ti věří. Dokonce i Horst tě poslechne na slovo. Zastupuješ teď celý Carvahall?“

„Ano.“

 Na Hořících pláních se už skoro setmělo, když našli malý stan pro dva, který Vardenové Eragonovi přidělili. Protože Safira neprostrčila hlavu otvorem, schoulila se na zemi před vchodem, připravená držet hlídku.

Jakmile znovu načerpám síly, podívám se na tvé rány, slíbil Eragon.

Já vím. A nevyprávějte si dlouho do noci.

Uvnitř stanu Eragon našel olejovou lucernu, kterou zapálil křesadlem. Viděl dokonale i bez ní, ale Roran potřeboval světlo. Seděli naproti sobě: Eragon na dekách rozložených na jedné straně stanu, Roran na skládací stoličce, kterou našel opřenou v rohu. Eragon si nebyl jistý, jak začít, a tak mlčel a zíral do lampy na poskakující plamen.

Žádný z nich se nepohnul. Po nekonečných minutách Roran promluvil: „Pověz mi, jak zemřel můj otec.“

„Náš otec.“ Eragon zůstával klidný, když Roranův výraz ztvrdl. Vlídným hlasem řekl: „Mám stejné právo jako ty ho tak nazývat. Ruku na srdce, sám víš, že to je pravda.“

„Dobře, náš otec. Jak zemřel?“

Eragon líčil tento příběh při různých příležitostech. Ale tentokrát neskrýval nic. Místo aby jen vyjmenoval sled událostí, popsal, co si myslel a cítil od okamžiku, kdy našel Safiřino vejce, aby přiměl Rorana pochopit, proč udělal to, co udělal. Ještě nikdy předtím neměl takový strachy

„Udělal jsem chybu, že jsem skrýval Safíru před zbytkem rodiny, zakončil Eragon, „ale bál jsem se, že budete trvat na tom, abych ji zabil, a neuvědomoval jsem si, do jakého nebezpečí nás dostala. Kdybych byl… Po Gerově smrti jsem se rozhodl odejít, abych vypátral ra'zaky, i proto, abych nedostal Carvahall do dalšího nebezpečí.“ Trpce se zasmál. „Nepomohlo to, ale kdybych zůstal, vojáci by přišli mnohem dřív. A pak kdo ví? Možná sám Galbatorix by přišel do údolí Palancar. Možná Gero — táta — zemřel kvůli mně, ale nikdy to nebyl můj záměr, ani abyste ty a všichni ostatní v Carvahallu museli trpět kvůli tomu, jak jsem se rozhodl…“ Bezmocně mávl rukou. „Udělal jsem, co jsem mohl, Rorane.“

„A to ostatní — že Brom býval Jezdec, že jsi zachránil Aryu v Gil‘eadu a zabil Stína v hlavním městě trpaslíků — to všechno se opravdu stalo?“

 „Ano.“ Eragon mu co nejrychleji vylíčil, co se událo od chvíle, kdy se on a Safira vydali na cestu s Bromem, včetně jejich pobytu v Ellesméře a jeho vlastní proměny během Agaetí Blödhren.

Roran se naklonil dopředu, opřel si lokty o kolena, sepjal ruce a upřeně hleděl na hliněnou podlahu mezi nimi. Eragon nedokázal přečíst jeho myšlenky, aniž by vstoupil do jeho vědomí, což nechtěl dělat; proniknout do Roranova soukromí by byla hrozná chyba.

 Roran mlčel tak dlouho, až Eragon začal uvažovat, zda vůbec někdy odpoví. Pak řekl: „Udělal jsi chyby, ale nejsou větší než ty moje. Gero zemřel, protože jsi držel Safiru v tajnosti. Mnohem víc lidí ale zemřelo, protože jsem se odmítl vzdát Království… Oba jsme se stejně provinili.“ Zvedl hlavu, pak pomalu natáhl ruku. „Bratře?“

„Bratře,“ řekl Eragon.

Stiskl Roranovi předloktí, přitáhli se do pevného objetí a kývali se sem a tam, jako to dělávali v dětství. Když se pustili, Eragon si musel otřít oči hřbetem ruky. „Galbatorix by se teď měl rovnou vzdát, když jsme my dva zase spolu,“ zavtipkoval. „Kdo se nám může postavit?“ Znovu si sedl na lůžko. „Teď mi řekni ty, jak ra'zakové zajali Katrinu?“

Z Roranovy tváře se vytratila všechna radost. Začal mluvit tichým monotónním hlasem a Eragon poslouchal s narůstajícím úžasem, když vyprávěl příběh o útocích, obléhání a zradě, o opuštění Carvahallu, přechodu Dračích hor, vypálení doků v Teirmu a plavbě obřím vodním vírem. Když konečně skončil, Eragon řekl: „Jsi větší muž než já. Já bych nedokázal ani polovinu z toho všeho. Bojovat, to ano, ale ne přesvědčit všechny, aby mě následovali.“

„Neměl jsem na výběr. Když unesli Katrinu…“ Roranovi přeskočil hlas. „Mohl jsem se buď vzdát a zemřít, nebo jsem se mohl pokusit utéct z Galbatorixovy pasti, za jakoukoli cenu.“ Upřel planoucí oči na Eragona. „Lhal jsem a pálil a vraždil, abych se sem dostal. Už si nemusím dělat starosti, abych ochránil všechny z Carvahallu, na to už dohlédnou Vardenové. Teď mám v životě jediný cíl: najít a osvobodit Katrinu, jestli už není mrtvá. Pomůžeš mi, Eragone?“

Eragon se natáhl, popadl své jezdecké brašny z rohu stanu, kam mu je Vardenové přenesli, a vytáhl dřevěnou misku a stříbrnou lahvičku očarovaného faelnirvu, který mu dal Oromis. Trochu si usrkl likéru, aby se vzpružil, a zalapal po dechu, když mu stékal hrdlem, až v těle ucítil studené mravenčení. Pak nalil faelnirv do misky, dokud se v ní neutvořila mělká kaluž na šířku jeho ruky.

„Dívej se.“ Eragon sesbíral příval nové energie a řekl: „Draumr kópa.“

Likér se zachvěl a zčernal. Po pár vteřinách se uprostřed misky objevil tenký záblesk světla a odhalil Katrinu. Ležela skrčená u neviditelné stěny, ruce jí visely nad hlavou v neviditelných okovech a měděné vlasy jí splývaly po zádech.

„Je naživu!“ Roran se nahrbil nad miskou a strčil do ní ruku, jako by doufal, že se skrz tekutinu dostane ke Katrině. Jeho naděje a odhodlání se mísily s pohledem tak něžné lásky, že Eragon věděl, že jenom smrt by mohla Roranovi zabránit, aby se ji pokusil osvobodit.

Eragon už nedokázal déle udržet kouzlo, a tak nechal obraz zmizet. Opřel se o zeď stanu, aby si odpočinul. „Ano,“ řekl vyčerpaně, „je naživu. A je možné, že je uvězněna v Helgrindu, doupěti ra'zaků.“ Eragon chytil Rorana za ramena. „Odpověď na tvou otázku, bratře, je ano. Půjdu s tebou do Dras—Leony. Pomůžu ti zachránit Katrinu. A pak společně, ty a já, zabijeme ra'zaky a pomstíme našeho otce.“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář