Jdi na obsah Jdi na menu
 


Brisingr

7. 5. 2012

Sedm slibů Eragona Stínovraha
a Safiry Zářivé šupiny 

 

large.jpg

 

 

Přísahy byly složeny ...

Věrnost je testována ...

síly se střetávají

V poslední obrovské bitvě proti vojákům Království, která se odehrála na Hořících pláních, si Eragon a jeho dračice Safira stěží zachránili holé životy. Jezdec a jeho dračice ve svých rukou třímají osudy všech, obzvláště když si Eragon uvědomí, jak je svázaný sliby, které možná nebude schopen splnit.

První z nich je slib daný bratranci Roranovi, že mu pomůže zachránit jeho milou – Katrinu – ze spárů Galbatorixe. Jenže Eragon přislíbil svou věrnost také jiným. Vardenové zoufale potřebují jeho schopnosti a sílu, stejně tak ale i elfové a trpaslíci. Zatímco se v řadách povstalců šíří neklid a nebezpečí číhá na každém rohu, musí Eragon učinit těžká rozhodnutí – rozhodnutí, která jej zavedou na druhý konec Království a ještě dál, rozhodnutí, která mohou skončit nepředstavitelnou ztrátou.

Eragon představuje největší naději, která může zemi zbavit krutovlády. Mohl by tento kdysi obyčejný farmářských chlapec spojit povstalce a porazit krále?

Brisingr

 

1.kapitola
Brány Smrti

 

Eragon hleděl na temnou kamennou věž, v níž se skrývaly nestvůry, které zavraždily jeho strýce Gera.Ležel na břiše za vrcholkem písčitého kopce, porostlého řídkou trávou, trnitým křovím a malými kaktusy ve tvaru růžových poupat. Křehké řapíky loňského listoví ho píchaly do dlaní, když se plížil, aby získal lepší výhled na Helgrind, který se tyčil nad okolní krajinou jako černá dýka vyčuhující z útrob země. Večerní slunce pokrylo nízké kopce dlouhými, úzkými stíny a – daleko na západě – osvětlovalo hladinu jezera Leona, takže obzor se proměnil v mihotavý zlatý pás. Nalevo od sebe Eragon slyšel pravidelný dech svého bratrance Rorana, který ležel přitisknutý k zemi vedle něj. Takový obvykle neslyšný proud vzduchu teď připadal Eragonovi nepřirozeně hlasitý, protože měl mnohem bystřejší sluch než dříve. Byla to jedna ze spousty změn, jež se s ním staly během Agaetí Blödhren, elfské Oslavy Pokrevní přísahy. Nyní tomu však věnoval pramalou pozornost, neboť zaujatě sledoval zástup lidí směřujících k úpatí Helgrindu, kteří sem zjevně putovali pěšky několik mil z města Dras-Leona. Čelo průvodu tvořila skupina dvaceti čtyř mužů a žen oblečených v hávech z tlusté kůže. Tahle skupina se pohybovala podivným způsobem – kulhali a belhali se, hrbili se a kroutili; kymáceli se na berlích nebo používali paže, aby se postrčili dopředu na překvapivě krátkých nohou. Takové pohyby ovšem byly nezbytné, uvědomil si, protože každý z těch dvaceti čtyř postrádal ruku či nohu nebo nějakou jejich kombinaci. Vůdce skupiny seděl vzpřímeně na nosítkách nesených šesti naolejovanými otroky v poloze, kterou Eragon považoval za obdivuhodný výkon vzhledem k tomu, že ten člověk – nedokázal určit, zda je to žena, nebo muž – měl jen trup a hlavu, na jejímž čele se kolébala asi metr vysoká, zdobená kožená koruna. „Kněží Helgrindu,“ zamumlal směrem k Roranovi. „Umějí kouzlit?“ „Možná. Neodvážím se prozkoumat Helgrind svou myslí, dokud neodejdou. Kdyby totiž někteří z nich byli kouzelníci, ucítí i můj sebeslabší dotek a odhalí naši přítomnost.“ Za kněžími se vlekl dvojstup mladých mužů ovinutých zlatou látkou. Každý z nich nesl kovový obdélníkový rám dále rozčleněný dvanácti vodorovnými příčkami, z nichž visely železné zvonky velikosti tuřínů. Polovina mladíků rámem rázně zatřásla, když udělali krok pravou nohou, a ozvala se truchlivá kakofonie tónů, zatímco druhá půlka mužů třásla svými rámy při vykročení levou nohou, až železná srdce narazila o těla zvonů a vydala žalostný výkřik, který se rozléhal mezi kopci. Ministranti doprovázeli údery zvonů vlastními výkřiky, sténáním a nářky ve vzrušené extázi. Na chvostu výstředního procesí kráčeli obyvatelé Dras-Leony: šlechtici, obchodníci, několik vysoce postavených vojenských velitelů a nesourodá směsice těch méně šťastných – dělníků, žebráků a obyčejných pěšáků. Eragon uvažoval, zda je někde mezi nimi i vládce Dras-Leony, Marcus Tábor. Procesí zastavilo na okraji strmého náspu, který obklopoval Helgrind, a kněží se shromáždili po obou stranách narezlého balvanu s nablýskaným vrškem. Když celý průvod znehybněl před nahrubo opracovaným oltářem, postava na nosítkách se pohnula a začala zpívat hlasem stejně disharmonickým, jako byl předchozí nářek zvonů. Kazatelův přednes opakovaně pohlcovaly poryvy větru, ale Eragon zaslechl útržky starověkého jazyka – podivně zkomolené a špatně vyslovené – promíchané se slovy trpaslíků a urgalů, z nichž všechna byla spojena zastaralým nářečím Eragonova vlastního jazyka. Ačkoli rozuměl jen částečně, zachvěl se, nebo velekněz hovořil o věcech, o kterých je lépe nevědět, o podlé nenávisti, která se po staletí hromadila v temných zákoutích lidských srdcí, až nakonec začala v nepřítomnosti Jezdců bujet, o krvi a šílenství a ohavných obřadech prováděných pod černým měsícem. Na konci zvráceného proslovu dva nižší kněží přispěchali kupředu a pozvedli svého pána – nebo možná paní – z nosítek na oltář. Pak velekněz vydal stručný rozkaz. Ve vzduchu se jako zářivé hvězdy zaleskla dvě ostří, jak se zvedla a zase dopadla, a z každého veleknězova ramene vytryskl potůček krve. Stékala mu po trupu oděném v kůži a pak se shromaž ďovala na balvanu, dokud nezačala přetékat na štěrk pod oltářem. Další dva kněží přiskočili, aby zachytili rudý proud do číší, které pak – když byly plné po okraj – kolovaly mezi členy shromáždění, kteří z nich dychtivě pili. „Fuj!“ ulevil si polohlasně Roran. „Zapomněl ses zmínit, že ti zvrácení, pupkatí a pomatení modloslužebníci jsou kanibalové.“ „Ne tak docela. Maso nepojídají.“ Když všichni přítomní svlažili svá hrdla, servilní novici vrátili nejvyššího kněze na nosítka a ovázali mu ramena pásy bílého plátna. Čistou látkou brzy začaly prosakovat rudé skvrny. Rány jako by bezrukému a beznohému veleknězi nijak neublížily, protože se otočil k zástupu, jehož členové teď měli brusinkově rudé rty, a prohlásil: „Teď jste skutečně mými bratry a sestrami, když jste ochutnali mízu mých žil zde, ve stínu mocného Helgrindu. Krev si žádá krev, a pokud by někdy měla vaše rodina potřebovat pomoc, udělejte, co můžete, pro církev i pro ostatní, kteří uznávají moc našeho Strašného pána… Abychom znovu potvrdili naši poslušnost Triumvirátu, recitujte se mnou Devět přísah… Při Gormovi, Ildě a Ukrutném Angvarovi slavnostně přísaháme, že ti budeme vzdávat poctu nejméně třikrát měsíčně, v hodině před setměním, a pak vykonáme oběť, abychom utišili věčný hlad našeho Velkého a Strašného pána… Slibujeme, že budeme dodržovat předpisy stanovené v knize Tosk… Slibujeme, že vždy budeme mít na těle Bregnir a že se navždy zdržíme dvanácti dvanáctek a doteku zauzlovaného lana, abychom nepropadli zkaženosti…“ Náhlý závan větru odnesl zbytek veleknězovy řeči. Pak Eragon uviděl, jak každý z posluchačů vytáhl malý, zahnutý nůž a jeden po druhém se řízli v ohbí lokte a posvětili oltář sprškou své krve. O pár minut později divoký vítr polevil a Eragon opět uslyšel kněze: „…a takové věci, po kterých toužíte a prahnete, dostanete jako odměnu za svou poslušnost… Náš obřad je u konce. Ovšem pokud jsou mezi vámi tací, kteří mají dostatek odvahy ukázat skutečnou hloubku své víry, ať předstoupí!“ Shromáždění strnuli a se zaujatými pohledy se předklonili; na tohle zjevně všichni čekali. Následovalo dlouhé mlčení, až přítomní začali vypadat zklamaně, ale nakonec jeden z ministrantů prolomil řady a vykřikl: „Já!“ S potěšeným jásotem začali jeho bratři pohybovat zvony v rychlém a divokém rytmu, až se davu zmocnilo takové šílenství, že všichni skákali a křičeli, jako by přišli o rozum. I když mu obřad připadal odporný, drsná hudba v Eragonově srdci zažehla jiskru vzrušení a probudila i v něm cosi primitivního a zvířeckého. Tmavovlasý mladík shodil zlatý háv, pod nímž neměl nic než koženou bederní roušku, a vyskočil na oltář. Kolem nohou mu vystříkly rudé kapky. Postavil se čelem k Helgrindu a začal se zmítat a třást v rytmu nelítostných železných zvonů tak, jako by ho přepadl nějaký záchvat. Hlava mu volně visela na prsou, v koutcích úst měl pěnu a házel pažemi, jako by to byli živí hadi. Svaly se mu leskly potem, až vypadal ve skomírajícím světle jako bronzová socha. Zvony brzy dosáhly šíleného rytmu, kdy jeden tón překrýval druhý, a v tom okamžiku mladík natáhl ruku za sebe. Do ní mu kněz vložil prapodivného nástroje: dvě a půl stopy dlouhou zbraň s jedním rukojeť ostřím, silnou střenkou, šupinkatou rukojetí a širokou, plochou čepelí, která se rozšiřovala, takže tvarem i zoubkovaným okrajem na konci připomínala dračí křídlo. Byl to nástroj vytvořený pro jediný účel: proříznout brnění, kosti a šlachy stejně snadno, jako by to byl vak s vodou. Mladík zvedl zbraň tak, že mířila k nejvyššímu vrcholku Helgrindu. Pak padl na koleno a s nesrozumitelným výkřikem máchl ostřím dolů přes své pravé zápěstí. Na skály za oltářem se rozstříkla krev. Eragon sebou trhnul a odvrátil zrak, před mladíkovými pronikavými výkřiky však uniknout nemohl. Nešlo o nic, co by dříve neviděl v bitvě, ale připadalo mu zvrácené dobrovolně se zohavit, když bylo tak snadné se zmrzačit v každodenním životě. Stébla trávy zašustila, jak se Roran posunul. Něco si zaklel pod vousy a pak znovu utichl. Zatímco jeden z kněží ošetřoval mladíkovi ránu – zastavoval mu krvácení pomocí kouzla – jiný ministrant odvázal od nosítek velekněze dva otroky, aby je vzápětí připoutal za kotníky k železnému oku zapuštěnému do oltáře. Pak ministranti vytáhli ze záhybů svých hávů spoustubalíčků a nakupili je na zem z dosahu otroků. Když byl obřad u konce, kněží se svým doprovodem vyrazili od Helgrindu¨do Dras-Leony a celou cestu cinkali a přitom bědovali. Čerstvě jednoruký fanatik klopýtal hned za nejvyšším knězem. Na tváři mu zářil blažený úsměv. „Tedy…,“ začal Eragon a vypustil zadržovaný dech, když zástup konečně zmizel za vzdáleným kopcem. „Tedy co?“ „…cestoval jsem mezi trpaslíky i elfy, ale nic z toho, co dělali, nebylo tak divné jako praktiky těchto lidí.“ „Jsou to stejné zrůdy jako ra’zakové.“ Roran pohodil bradou směrem k Helgrindu. „Můžeš konečně zjistit, jestli je Katrina tam někde uvnitř?“ „Zkusím to. Ale buť připravený k útěku.“ Eragon zavřel oči, pomalu rozprostřel své vědomí a postupně přecházel od duše jedné živé bytosti ke druhé, jako voda prosakující pískem. Dotkl se hemživých měst hmyzu horečně spěchajícího za svými záležitostmi, ještěrek a hadů skrytých mezi horkými skalisky, různých druhů zpěvavých ptáků a četných malých savců. Hmyz i zvířata se honily a překypovaly činorodostí, jak se chystali na kvapem se blížící noc, ať už se stahovali do nejrůznějších doupat, nebo – v případě nočních tvorů – zívali, protahovali se či se jinak připravovali na lov a hledání potravy. Tak jako tomu bylo u Eragonových smyslů, i jeho schopnost dotýkat se myšlenek druhých bytostí se zmenšovala se vzrůstající vzdáleností. Když jeho vědomí dosáhlo úpatí Helgrindu, dokázal vnímat pouze ta největší zvířata a i ta jen matně. Opatrně pokračoval, připraven se okamžitě stáhnout, kdyby se náhodou otřel o vědomí své kořisti: ra’zaků a jejich létajících rodičů, obřích lethrblaka. Eragon se odvážil takhle odhalit jenom proto, že rasa ra’zaků neuměla kouzlit, a nepředpokládal tedy, že jsou to lamači mysli – nekouzelníci vytrénovaní k boji myšlenkami. Ra’zakové a lethrblaka taková kouzla nepotřebovali, neboť i ty nejstatnější muže dokázali omámit pouhým dechem. A třebaže Eragon svým děsivým pátráním riskoval odhalení, on, Roran a Safira zkrátka museli vědět, jestli ra’zakové vězní Katrinu – Roranovu snoubenku – v Helgrindu, protože ta odpověď rozhodne o tom, zda jejich výprava bude záchranná, nebo bude jejím cílem zajmout a vyslýchat. Eragon pátral dlouho a pečlivě. Když se vrátil k sobě, Roran ho sledoval s výrazem hladového vlka. Šedé oči mu plály tak mocnou směsicí hněvu, naděje a zoufalství, že se zdálo, jako by jeho pocity měly každou chvíli vybuchnout a všechno v dosahu spálit plamenem nepředstavitelné síly, která je schopna rozpustit i samotné skály. Eragon to chápal. Katrinin otec, řezník Sloun, zradil Rorana ra’zakům. Když se jim nepodařilo chytit Rorana, ra’zakové místo toho unesli z jeho ložnice Katrinu, tajně ji odvezli z údolí Palancar a ponechali obyvatele Carvahallu napospas vojákům krále Galbatorixe – což znamenalo jistou smrt nebo otroctví. Roran nemohl ra’zaky s Katrinou pronásledovat, místo toho musel co nejrychleji přesvědčit vesničany, aby opustili své domovy a odešli s ním přes Dračí hory a dál na jih podél pobřeží Alagaësie, kde se spojili se vzbouřenci Vardeny. Na cestě museli přetrpět mnohá nebezpečí a těžkosti. Ale takovouto zdlouhavou oklikou se Roran konečně opět shledal s Eragonem, který znal polohu doupěte ra’zaků a slíbil mu pomoci zachránit Katrinu. Jak Roran později vysvětlil, uspěl jen proto, že ho síla touhy hnala do krajností, jichž se ostatní neodvážili a před nimiž uhýbali, a jedině tak dokázal přemoci své nepřátele. Podobná horlivost se teď zmocnila i Eragona. I on by se neohroženě vystavil riziku, pokud by se někdo, na kom mu záleželo, ocitl v nebezpečí. Rorana měl rád jako vlastního bratra, a protože si měl Katrinu brát, rozšířil svou rodinu i o ni. Tohle pouto bylo ještě významnější tím, že Eragon s Roranem byli posledními potomky jednoho rodu. Svého rodného bratra Murtagha se Eragon zcela zřekl, takže Roran byl jeho jediný příbuzný, a nyní k tomu tedy ještě přibyla Katrina. Ušlechtilé city příbuzenství nebyly jedinou silou, která je poháněla. Byli posedlí ještě dalším cílem: odplatou! Už když promýšleli, jak vysvobodit Katrinu ze spárů ra’zaků, oba válečníci – smrtelník i Dračí jezdec – toužili zabít zrůdné služebníky krále Galbatorixe, aby se pomstili za mučení a vraždu Gera, který byl Roranovým otcem a k Eragonovi se jako otec choval. Všechny informace, které Eragon shromáždil, byly proto stejně důležité jak pro něj, tak pro Rorana. „Myslím, že jsem ji cítil,“ řekl po chvíli. „Nejsem si sice úplně jistý, protože jsme od Helgrindu hodně daleko a nikdy předtím jsem se její mysli nedotýkal, ale myslím, že v tom pustém vršku je a že je skrytá někde blízko pod jeho vrcholkem.“ „Je nemocná? Je zraněná? Sakra, Eragone, neskrývej to přede mnou! Ublížili jí?“ „V tuhle chvíli ji nic nebolí. Víc ale nedokážu říct. Musel jsem napnout všechny síly, jen abych rozpoznal plamen jejího vědomí; nemohl jsem s ní však komunikovat.“ Přesto se Eragon Roranovi raději nezmínil, že tam objevil ještě další osobu a tušil, kdo to je. Její přítomnost, pokud se potvrdí, ho velmi znepokojovala. „Nenašel jsem však ra’zaky ani lethrblaka. I kdybych ra’zaky z nějakého důvodu přehlédl, jejich rodiče jsou tak velcí, že by jejich životní síla měla vyzařovat jako tisíc luceren, tak jako Safiřina. Kromě Katriny a pár dalších nejasných skvrnek světla je Helgrind černý, jenom černý a nic než černý.“ Roran se zamračil, zaťal levou pěst a pohlédl na skalnatou horu, která mizela v šeru, zahalená rudými stíny. Tlumeným, bezvýrazným hlasem, jako by mluvil sám pro sebe, poznamenal: „Nezáleží na tom, jestli máš pravdu, nebo se mýlíš.“ „Jak to?“ „Dnes v noci se neodvážíme zaútočit; v noci jsou ra’zakové nejsilnější, a jestli jsou poblíž, bylo by hloupé s nimi bojovat, když jsme v nevýhodě. Nemyslíš?“ „Ano.“ „Počkáme proto do úsvitu.“ Roran mávl směrem k otrokům připoutaným ke krvavému oltáři. „Pokud tou dobou budou ti ubožáci pryč, budeme vědět, že ra’zakové jsou tady, a můžeme pokračovat podle plánu. Když ne, bude to pekelná smůla, že nám unikli, ale pustíme otroky, vysvobodíme Katrinu a poletíme s ní zpátky k Vardenům, než nás dostihne Murtagh. Tak jako tak pochybuji, že by ra’zakové nechali Katrinu dlouho bez dozoru, pokud ji Galbatorix potřebuje živou, aby ji mohl použít jako nástroj proti mně.“ Eragon přikývl. Přál si osvobodit otroky okamžitě, ale kdyby to udělali, mohlo by to jejich nepřátele varovat, že je něco v nepořádku. A kdyby si ra’zakové přišli vyzvednout večeři, ani by se Safirou nestačili zasáhnout, a otroci by byli pryč. Bitva na otevřeném prostranství mezi drakem a nestvůrami jako lethrblaka by přilákala pozornost každého muže, ženy i dítěte na míle daleko. A Eragon nepředpokládal, že by mohli se Safirou a Roranem přežít, pokud by Galbatorix zjistil, že přišli sami do jeho království. Odvrátil pohled od spoutaných mužů. Už kvůli nim doufám, že jsou ra’zakové na opačném konci Alagaësie, nebo aspoň že nebudou mít dnes v noci hlad. V nevyslovené shodě se Eragon s Roranem odplazili zpátky z hřebene nízkého kopce, za kterým se schovávali. Na úpatí se napůl přikrčili, otočili se a stále sehnutí utíkali mezi dvěma řadami kopců. Mělká prohlubeň postupně klesala do úzké, vodou vymleté rozsedliny lemované drolícími se břidlicovými deskami. Zatímco Eragon kličkoval mezi pokroucenými jalovci, které byly rozeseté po rokli, zvedl hlavu a za trsem jehlic spatřil první souhvězdí krášlící sametové nebe. Hvězdy vypadaly chladné a jasné, jako třpytivé úlomky ledu. Dál s Roranem klusali na jih ke svému tábořišti, a tak se¨raději soustředil na to, kam došlapuje. 

2.kapitola U táboráku

Nízká hromádka uhlíků pulsovala jako srdce nějakého obřího zvířete. Občas se v ní rozzářil shluk zlatých jisker a přeběhl přes povrch dřeva, než zmizel v doběla rozžhavené prasklině.Dohořívající zbytky ohně, který si Eragon s Roranem rozdělali, vrhaly na okolí tlumené červené světlo a odkrývaly kousek kamenité půdy, pár cínově šedavých keřů, nejasný obrys jalovce o kus dál a pak už nic.Eragon seděl s bosýma nohama nataženýma k sálající hromádce rubínových uhlíků, zády se opíral o hrbolaté šupiny Safiřiny mohutné pravé přední nohy a užíval si teplíčka. Roran seděl naproti němu na nesmírně tvrdé, sluncem vybledlé a větrem ošlehané kůře starého kmene. Kdykoli se Roran pohnul, kmen hořce zanaříkal, tak nepříjemně, že si Eragon chtěl zacpat uši.V tuhle chvíli však v prohlubni vládl klid. Dokonce i uhlíky doutnaly potichu; Roran nasbíral jen opravdu vyschlé větve, aby se vyvarovali kouře, který by mohly zahlédnout oči nepřátel.Eragon právě Safiře dovyprávěl události celého dne. Obvykle jí nikdy nemusel říkat, co dělal, protože myšlenky, pocity a další dojmy mezi nimi proudily stejně snadno jako voda z jedné strany jezera na druhou. Ale v tomhle okamžiku to bylo nutné, protože během průzkumné výpravy Eragon ponechával svou mysl důkladně obrněnou, kromě chvíle, kdy s ní prozkoumával doupě ra’zaků.Po delší odmlce v rozhovoru Safira zívla a odkryla tak dlouhé řady hrůzostrašných zubů. I když jsou ra’zakové krutí a zlí, patří jim můj obdiv za to, že umějí očarovat svou oběť tak, aby se chtěla nechat sežrat zaživa. Jsou to velcí lovci, když tohle umí… Možná to jednou taky zkusím.Ale ne, cítil Eragon potřebu dodat, s lidmi. Raději to zkus s ovcí.Lidé nebo ovce: jaký je v tom pro draka rozdíl? Pak se zasmála a ten zvuk, vycházející z hloubi jejího hrdla, připomínal Eragonovi hřmění.Eragon se předklonil, protože už ho tlačily Safiřiny ostré šupiny, a zvedl hůl z hlohového dřeva, která ležela vedle něj. Pohrával si s ní v dlaních a obdivoval hru světel na naleštěném propletenci kořenů nahoře a na značně poškrábaném kování a bodci dole.Než odjeli od Vardenů z Hořících plání, Roran mu tu věc strčil do ruky se slovy: „Tady máš. Tohle mi vyrobil Fisk po tom, co mě ra’zak klovl do ramene. Vím, že jsi přišel o meč, a tak si myslím, že by se ti mohla hodit… Pokud chceš mít další meč, taky dobře, ale zjistil jsem, že jenom málokterý souboj nemůžeš vyhrát několika ranami dobrou, silnou holí.“ Ve vzpomínce na hůl, kterou stále nosil Brom, se Eragon rozhodl zříci se nového meče ve prospěch kusu sukovitého hlohu. Poté, co přišel o Zar’roc, nijak netoužil přijmout jiný, horší meč. Té noci zpevnil jak hlohovou hůl, tak násadu Roranova kladiva několika kouzly, díky nimž se nikdy nezlomí, leda pod tím největším tlakem.Eragona se náhle zmocnil proud vzpomínek: Kolem něj se točilo nevlídné oranžovo-rudé nebe, když se Safira řítila střemhlav za červeným drakem a jeho Jezdcem. Vítr mu skučel kolem uší… Prsty ani necítil kvůli ranám, jimiž odrážel údery protivníka, když s oním Jezdcem bojoval na zemi… Uprostřed souboje strhl nepříteli helmu, a odkryl tak tvář svého dávného přítele a společníka na cestách, Murtagha, o kterém si myslel, že je mrtvý… Ten posměšný úšklebek na Murtaghově tváři, když bral Eragonovi Zar’roc s tím, že je to on, Eragonův starší bratr, kdo má na červený meč dědičné právo…Eragon zmateně zamrkal, když válečná vřava v jeho mysli pohasla a pach krve nahradila příjemná vůně jalovcového dřeva. Přejel si jazykem přes horní zuby, aby zahnal pachuť žluči, kterou cítil v ústech.Murtagh.Už samo to jméno vyvolávalo v Eragonovi změť podivných pocitů. Na jednu stranu měl Murtagha rád. Murtagh přece zachránil Eragona a Safiru před ra’zaky po jejich první, nešťastné návštěvě Dras-Leony; riskoval život, aby pomohl dostat Eragona z Gil’eadu; osvědčil se v bitvě o Farthen Dûr; a navzdory mučení, jemuž byl pak nepochybně vystaven, se rozhodl vyložit si rozkazy Galbatorixe takovým způsobem, který mu dovolil pustit Eragona se Safirou po bitvě na Hořících pláních, místo aby je zajal. Nebyla to Murtaghova chyba, že ho Dvojčata unesla; že se pro něj vylíhl ten rudý drak, Trn; nebo že Galbatorix zjistil jejich skutečná jména, pomocí nichž si od Murtagha i od Trna vynutil přísahu věrnosti ve starověkém jazyce.Za nic z toho Murtagh nemohl. Byl obětí osudu, a to už ode dne, kdy se narodil.A přesto… Třebaže Murtagh sloužil Galbatorixovi proti své vůli a ošklivila se mu ta zvěrstva, která ho král nutil páchat, část jeho osobnosti si patrně vychutnávala nově nabytou moc. Během nedávného střetu mezi Vardeny a Královstvím na Hořících pláních se Murtagh rozhodl zavraždit krále trpaslíků Hrothgara, ačkoli mu to Galbatorix nenakázal. Nechal Eragona se Safirou jít, to sice ano, ale teprve když je porazil v nemilosrdném souboji a vyslechl si Eragonovy prosby, aby jim dal svobodu.A Murtagh měl také až příliš velké potěšení z bolesti, kterou Eragonovi způsobil svým odhalením, že oba jsou syny Morzana – prvního a posledního z třinácti Dračích jezdců, Křivopřísežníků, kteří zradili své druhy Galbatorixovi.Teď, čtyři dny po bitvě, Eragona napadlo ještě jedno vysvětlení: Možná Murtagha těšilo sledovat, jak někdo další vzal na svá bedra stejné strašlivé břemeno, jaké on nosí celý život.Ať už to byla pravda, nebo ne, Eragon měl dojem, že Murtagh uvítal svou novou roli ze stejného důvodu, z jakého se pes, kterého bezdůvodně bičovali, jednoho dne obrátí proti svému pánovi a zaútočí na něj. Murtagh byl bit jako žito a teď měl konečně příležitost to oplatit světu, který vůči němu neprojevil mnoho laskavosti.Ale i když možná v Murtaghově srdci zůstala ještě špetka dobra, on a Eragon byli přesto odsouzeni k nesmiřitelnému nepřátelství, neboť Murtaghovy sliby ve starověkém jazyce ho budou navěky poutat ke Galbatorixovi nerozbitnými okovy.Kéž by byl býval neodešel s Ažihadem pronásledovat urgaly pod Farthen Dûrem. Nebo kdybych byl býval aspoň o trochu rychlejší, tak by Dvojčata…Eragone, vstoupila do jeho myšlenek Safira.Probral se a přikývl, vděčný za její vyrušení. Velmi se snažil vyhnout přemítání o Murtaghovi nebo o jejich společných rodičích, takové myšlenky ho však často přepadaly, když to nejméně čekal.Eragon se pomalu nadechl a vydechl, aby si vyčistil hlavu, a pokoušel se vrátit v myšlenkách zpátky do přítomnosti, ale nevedlo se mu to.To ráno po obrovské bitvě na Hořících pláních – Vardenové se právě usilovně přeskupovali a připravovali se na pochod za královskými vojsky, která se stáhla několik mil proti proudu řeky Jiet – šel Eragon za Nasuadou a Aryou, vysvětlil jim Roranovu obtížnou situaci a požádal je o svolení, aby mohl svému bratranci pomoci. Neuspěl. Obě ženy ostře protestovaly a Nasuada to označila za „nesmyslný plán, který bude mít katastrofální důsledky pro celou Alagaësii, pokud se nezdaří.“Dlouho se vášnivě dohadovali, až Safira nakonec přerušila spor řevem, který otřásl stěnami velitelského stanu. Pak prohlásila: Jsem podrážděná a unavená a Eragon vám nedokáže situaci pořádně vysvětlit. Máme snad důležitější věci na práci než tady stát a hádat se jako malé děti!?… Takže teď mě poslouchejte.Je těžké přít se s drakem, pomyslel si Eragon.Podrobnosti Safiřiny argumentace byly složité, ale základní linie jejího vysvětlení byla přehledná. Podporovala Eragona, protože chápala, co pro něj zamýšlená výprava znamená; Eragon podporoval Rorana kvůli lásce a rodině a protože věděl, že Roran by se vydal hledat Katrinu i bez něj a že by sám ra’zaky nikdy nedokázal porazit. Také dokud Království drží Katrinu v zajetí, Roran – a jeho prostřednictvím i Eragon – mohou snadno podlehnout Galbatorixově manipulaci. Kdyby totiž tyran pohrozil, že Katrinu zabije, Roran by neměl jinou volbu než se podřídit jeho požadavkům.Bylo proto nejlepší vyspravit tuhle trhlinu v jejich obraně dřív, než ji nepřítel využije.A načasování měli dokonalé. Ani Galbatorix, ani ra’zakové nebudou čekat útok uprostřed Království v době, kdy Vardenové usilovně bojují s královskými oddíly poblíž hranic Surdy. Murtagh a Trn byli viděni, jak letí směrem k Urû’baenu – nepochybně proto, aby byli osobně potrestáni – a Nasuada s Aryou souhlasily s Eragonem, že ti dva pak pravděpodobně budou pokračovat na sever, aby se utkali s královnou Islanzadí a jejím vojskem, jakmile se elfové ukáží a poprvé zaútočí. A jestliže to bude možné, bylo by dobré zbavit se ra’zaků dřív, než začnou zastrašovat vardenské bojovníky a podkopávat jejich morálku.Safira pak podotkla, samozřejmě tou nejdiplomatičtější cestou, že pokud by Nasuada Eragonovi coby jeho velitel a vůdce zakázala zúčastnit se téhle výpravy, naruší tím jejich vztah záští a neshodami, které by mohly podrývat věc Vardenů. Je to ovšem na tobě, upozornila ji Safira. Nech si Eragona tady, jestli chceš. Ale na mě se jeho závazky nevztahují a já jsem se rozhodla přidat k Roranovi. Zdá se, ze by to mohlo být hezké dobrodružství.Eragonovi po rtech přelétl lehký úsměv, když si tu situaci vybavil.Váha Safiřina prohlášení a její nenapadnutelná logika přesvědčily Nasuadu s Aryou, aby mu, byť nerady, svolení daly.Potom Nasuada řekla: „Důvěřujeme vašemu úsudku, Eragone a Safiro. Jak ve vašem, tak v našem zájmu doufám, že se tahle výprava vydaří.“ Z jejího tónu si Eragon nebyl jistý, zda její slova znamenala upřímné přání, nebo nepřímou hrozbu.Strávil zbytek toho dne balením zásob, studoval se Safirou mapy Království a prováděl zaklínadla, která považoval za nezbytná – třeba aby zabránil Galbatorixovi a jeho přisluhovačům nazírat Rorana.Následující ráno Eragon s Roranem vylezli Safiře na hřbet, vylétli nad oranžové mraky, které nehybně stály nad Hořícími pláněmi, a zamířili na severovýchod. Safira letěla bez přestávky, dokud slunce nepřeplulo přes celou nebeskou klenbu a nezastínil je obzor, a pak zase nevystoupalo vzhůru v úchvatném žáru rudých a žlutých odstínů.První úsek cesty je dovedl k málo obydlenému pohraničí Království. Tam se stočili na západ k Dras-Leoně a Helgrindu. Od té doby už cestovali jen v noci, aby si jich nevšiml nikdo z četných vesniček rozesetých po pastvinách, ležících mezi nimi a cílem jejich putování.Eragon s Roranem se museli zachumlat do plášťů a kožešin a vzít si vlněné palčáky a čapky, protože Safira se rozhodla vystoupat nad ledové vrcholky většiny hor, kde byl vzduch řídký a suchý a pálil je v plicích, aby si jich nevšiml farmář ošetřující na poli nemocné tele nebo třeba bystrozraký hlídač na obchůzce. Kdyby někdo náhodou pohlédl vzhůru, když mu Safira prolétala nad hlavou, nevypadala by teď větší než orel.Kamkoli přišli, tam viděl Eragon důkazy právě probíhající války: tábořiště vojáků, vozy plné zásob přiražené na noc k sobě, a řady mužů s železnými obojky, které odváděli z jejich domovů, aby bojovali za Galbatorixe. Množství sil shromažďovaných proti Vardenům bylo skutečně znepokojivé.Ke konci druhé noci se v dálce objevil Helgrind: masa členitých sloupů, zastřená a zlověstná v bledém světle, které předcházelo úsvitu. Safira přistála v prohlubni, kde se teď nacházeli, a prospali skoro celý den, než se vydali na další průzkum.Z ohně se vznesla sprška jantarových smítek a chvíli vířila, když Roran hodil větev na rozpadající se uhlíky. „Zima,“ konstatoval.Než Eragon stačil odpovědět, uslyšel znepokojivý skřípavý zvuk, jako když někdo vytasí meč.Nepřemýšlel; vrhnul se opačným směrem, jednou se překulil a rovnou se zvedl do přikrčeného postoje, v ruce hlohovou hůl, připravenou odrazit blížící se úder. Roran byl skoro stejně rychlý. Popadl ze země svůj štít, seskočil z klády, na které seděl, a vytáhl z opasku kladivo – to všechno během pár vteřin.Ztuhli ve střehu a čekali na útok.Eragonovi bušilo srdce jako o závod a svaly se mu chvěly, očima prohledával temné okolí a hledal sebemenší náznak pohybu.Nic necítím, oznámila mu Safira.Když uběhlo několik minut a nic se nedělo, Eragon propátral myslí i okolní krajinu. „Nikdo,“ oznámil ostatním. Pak se ponořil hluboko do svého nitra, až tam, kde se mohl napojit na magii, a pronesl: „Brisingr raudhr!“ Několik stop před ním se rozzářilo jasně rudé světlo, nehybně se vznášelo ve výšce očí a vyplnilo prohlubeň slabým jasem. Trochu se pohnul a světlo sledovalo jeho pohyb, jako by s ním bylo spojené nějakou neviditelnou tyčí.Společně s Roranem se vydali roklí, která se stáčela na východ, k místu, odkud zaslechli podezřelý zvuk. Drželi zbraně v pohotovosti a obezřetně postupovali krok za krokem, připraveni se okamžitě bránit. Asi deset metrů od tábora Roran zvedl ruku, aby Eragona zastavil, a pak ukázal na břidlicovou tabulku, ležící na trsu trávy. Vypadala, jako by na to místo vůbec nepatřila. Když si Roran klekl a přejel po tabulce drobným úlomkem břidlice, ozvalo se stejné ocelové zaskřípění, jaké slyšeli předtím.„Musela odněkud spadnout,“ usoudil Eragon, když si prohlížel stěny rokle. Dovolil světlu zhasnout.Roran přikývl, vstal a oprášil si prach z kalhot.Když se vraceli k Safiře, Eragon uvažoval o tom, jak bleskově zareagovali. Srdce se mu stále svíralo do tvrdého, bolestivého uzle, ruce se mu třásly a chtělo se mu vyrazit do divočiny a utíkat bez zastavení několik mil. Dřív bychom takhle nevyskočili, napadlo ho. Důvod jejich ostražitosti však nebyl žádnou záhadou: každý další boj je pokaždé připravil o trochu klidu, takže jim nakonec nezbylo nic než obnažené nervy, které vibrovaly při sebemenším znepokojení.Roran zřejmě rozjímal o něčem podobném, protože se zničehonic zeptal: „Vidíš je?“„Koho?“„Muže, které jsi zabil. Vidíš je ve snech?“„Někdy.“Mihotavé světlo žhavých uhlíků ozářilo zespoda Roranovu tvář, až vznikly temné stíny nad jeho ústy a přes čelo, dodávající jeho očím s těžkými, přivřenými víčky zlověstný vzhled. Mluvil pomalu, jako by obtížně hledal slova. „Nikdy jsem nechtěl být válečníkem. Samozřejmě jsem sníval o krvi a slávě, když jsem býval mladší, jako každý chlapec, ale důležitá pro mě byla především půda. Ta a naše rodina… Ale pak jsem musel zabíjet… Zabíjel jsem a zabíjel a ty jsi jich zabil ještě víc.“ Zahleděl se do nějakého vzdáleného místa, které mohl vidět jenom on. „Třeba ti dva muži v Nardě… Už jsem ti o nich říkal?“Říkal, ale Eragon zavrtěl hlavou a mlčky vyčkával.„Byli to strážní u hlavní brány… Byli dva a ten muž vpravo, víš, ten měl úplně bílé vlasy. Pamatuju si to dobře, protože mu nemohlo být víc než takových pětadvacet. Oba na sobě měli Galbatorixův znak, ale hovořili, jako by byli z Nardy. Nešlo o vojáky z povolání. Byli to pravděpodobně obyčejní chlapi, co se rozhodli pomoci chránit své domovy před urgaly, piráty, bandity… Nechtěli jsme jim zkřivit ani vlásek. Přísahám ti, Eragone, to jsme vůbec neplánovali. Ale neměl jsem na vybranou. Poznali mě. Bodl jsem toho bělovlasého muže pod bradu… Bylo to, jako když náš otec podřízl krk praseti. A pak ten druhý, tomu jsem roztříštil lebku. Stále ještě cítím, jak ta kost povolila… Pamatuju si dopodrobna každou ránu, kterou jsem zasadil, od vojáků v Carvahallu až po ty na Hořících pláních… Víš, když někdy zavřu oči, nemůžu spát, protože mi jasně plane před očima zář požáru, který jsme rozpoutali v docích v Teirmu. V takových chvílích mám pocit, že se z toho zblázním.“Eragon zjistil, že svírá hůl takovou silou, až mu zbělely klouby a na spodní straně zápěstí mu vystupují šlachy. „Jo,“ přikývl zachmuřeně. „Nejdřív to byli jen urgalové, pak to byli lidé a urgalové, a teď tahle bitva… Vím, že to, co děláme, je správné, ale to správné nemusí být snadné. Kvůli tomu, kdo jsme, Vardenové očekávají, že budeme stát se Safirou v čele jejich vojska a vraždit celé prapory vojáků. Děláme to tedy. A dělali jsme.“ Hlas se mu zadrhl a on zmlkl.Vřava doprovází každou velkou změnu, promluvila k nim oběma Safira. A my jsme okusili víc než pořádnou dávku, protože jsme hybnou silou té změny. Jsem drak a nelituji smrti těch, kdo nás ohrožovali. Zabít stráže v Nardě možná není skutek, který by se měl opěvovat, ale ani takový, za který by měl člověk pociťovat vinu. Musels to udělat. Když musíš bojovat, Rorane, nedává ti divoká radost z boje křídla? Nezakusil jsi potěšení, že stojíš proti rovnocennému protivníkovi, a uspokojení, když vidíš těla svých nepřátel na hromadě před sebou? Eragone, tys to zažil. Pomoz mi to vysvětlit tvému bratranci.Eragon zíral do uhlíků. Vyslovila velkou pravdu, kterou si sám nechtěl přiznat; snad proto, že kdyby souhlasil s tím, že člověk může mít požitek z násilí, znamenalo by to, že je někým, kým by dřív vždycky opovrhoval. A tak raději mlčel. Zdálo se, že Roran sedící naproti němu je na tom podobně.Něžnějším hlasem Safira dodala: Nezlob se. Nechtěla jsem tě rozčílit… Někdy zapomínám, že sis stále ještě nezvykl na tyhle pocity, zatímco já musela bojovat zuby nehty o přežití od chvíle, co jsem se vylíhla.Eragon vstal, přešel k sedlovým brašnám a vytáhl malou kameninovou nádobku, kterou dostal od Orika před odjezdem, a dal si dva pořádné doušky malinové medoviny. Zahřály ho v žaludku. S úšklebkem podal lahvičku Roranovi, aby se také napil.Po několika dalších doušcích, když medovina konečně zmírnila jeho špatnou náladu, Eragon řekl: „Zítra možná budeme mít problém.“„Jak to myslíš?“Eragon směřoval svá slova i k Safiře. „Pamatuješ, jak jsem říkal, že my – Safira a já – si snadno poradíme s ra’zaky?“„Jo.“To si taky poradíme, ujistila je Safira.„No, přemýšlel jsem o tom, zatímco jsme špehovali kolem Helgrindu, a už si tím nejsem tak jistý. Existuje téměř neomezené množství způsobů, jak provést nějaké kouzlo. Například pokud chci rozdělat oheň, mohl bych ho zažehnout horkem sesbíraným ze vzduchu nebo ze země; mohl bych stvořit plamen z ryzí energie; mohl bych vyvolat blesk; mohl bych soustředit množství slunečních paprsků do jediného bodu; mohl bych použít tření a tak podobně.“„A dál?“„Problém je v tom, že i když umím udělat určitou věc pomocí řady kouzel, může mi v tom někdo zabránit jediným protikouzlem. Když určitou věc zmaříš, už nemusíš vymýšlet speciální kouzla proti různým vlastnostem každého jednotlivého zaklínadla.“„Pořád nechápu, co to má společného se zítřkem.“Já ano, sdělila Safira jim oběma. Okamžitě totiž pochopila, co z toho vyplývá. Znamená to, že během posledního století Galbatorix…„…možná očaroval ra’zaky takovými kouzly…“…která je ochrání proti…„…celému spektru kouzel. Pravděpodobně je…“…nedokážeme zabít žádným…„…ze slov pro usmrcení, která jsem se naučil, ani žádným…“…útokem, který můžeme předem naplánovat. Možná…„…se budeme muset spolehnout…“„Přestaňte!“ vykřikl náhle Roran. Bolestně se pousmál. „Přestaňte, prosím. Bolí mě hlava, když tohle děláte.“Eragon se s otevřenými ústy odmlčel; až do tohoto okamžiku si neuvědomoval, že on i Safira se v řeči střídají. To zjištění ho potěšilo: znamenalo, že dosáhli nové úrovně spolupráce a dokážou jednat společně jako jediná bytost, což jim dávalo mnohem větší moc, než jakou by měli každý sám. Také ho to však znepokojilo, když si uvědomil, jak takové partnerství musí svou podstatou potlačovat individualitu těch, kteří je v určitých chvílích sdílejí.Pak zavřel pusu a zachechtal se. „Promiň. Mám obavy z tohohle: pokud byl Galbatorix tak prozíravý, že provedl jistá bezpečnostní opatření, pak zřejmě můžeme ra’zaky zneškodnit pouze silou svých paží. Pokud to je pravda…“,,Zítra ti budu jenom překážet.“„Nesmysl. Možná jsi pomalejší než ra’zakové, ale nepochybuji o tom, že mají proč se obávat tvé zbraně, Rorane Kladivo.“ Ta lichotka Rorana očividně potěšila. „Nejnebezpečnější by pro tebe bylo, kdyby tě ra’zakové nebo lethrblaka dokázali oddělit od Safiry a ode mě. Čím blíž se budeme držet u sebe, tím bezpečnější to pro nás všechny bude. Safira a já se vynasnažíme ra’zaky a lethrblaka zaměstnat, ale někdo z nich nám může proklouznout. Čtyři proti dvěma – to je dobrá šance, ale jen pokud patříš k těm čtyřem.“Eragon se obrátil k Safiře: Kdybych měl meč, určitě bych byl s to ra’zaky zabít sám, ale nevím, jestli dokážu ubít dva tvory, kteří jsou stejně rychlí jako elfové, jenom obyčejnou holí.To ty jsi trval na tom, že budeš nosit tuhle suchou větev místo pořádné zbraně, opáčila jízlivě. Pamatuješ? Říkala jsem ti, že možná nebude stačit proti tak nebezpečným nepřátelům, jako jsou ra’zakové.Eragon to nerad přiznal. Pokud moje kouzla selžou, budeme daleko zranitelnější, než jsem čekal… Zítřek by opravdu mohl skončit velmi špatně.Roran navázal na rozhovor, do něhož byl prve zasvěcený: „Tyhle kouzla, to není žádná legrace.“ Kláda, na které seděl, táhle zanaříkala, když se opřel lokty o kolena.„To tedy není,“ souhlasil Eragon. „Nejtěžší je snažit se předvídat, jaká kouzla mohou použít; většinu času přemýšlím, jak bych se ochránil, kdyby mě napadli tak nebo tak, a jestli by druhý kouzelník čekal, že udělám to či ono…“„Dokázal bys zajistit, abych byl stejně silný a rychlý jako ty?“Eragon ten nápad zvažoval několik minut, než řekl: „Nevím jak. Energie, kterou bych na to potřeboval, by musela odněkud přijít. Safira a já bychom ti ji mohli dát, ale pak bychom ztratili právě tolik rychlosti a síly, kolik bychom ti přidali.“ Nezmínil se však, že je také možné nasávat energii z rostlin a zvířat v blízkém okolí, avšak za strašlivou cenu: smrt těchto bytostí, jejichž životní sílu člověk vysál. Tento postup byl obrovským tajemstvím a Eragon cítil, že by ho neměl vyzrazovat jen tak, pokud vůbec. Navíc by to Roranovi stejně nijak nepomohlo, protože na Helgrindu toho rostlo a žilo příliš málo, než aby mu to mohlo dodat potřebnou energii.„A můžeš mě naučit kouzlit?“ Když Eragon zaváhal, Roran rychle dodal: „Nemyslím teď, samozřejmě. Nemáme čas a stejně nečekám, že by se člověk mohl stát kouzelníkem přes noc. Ale jinak si říkám, proč by to nešlo? Vždyť jsme bratranci. V žilách nám proudí stejná krev. A byla by to užitečná dovednost.“„Nevím, jak se někdo, kdo není Jezdec, může naučit kouzlit,“ přiznal Eragon. „Nic takového jsem nikdy nestudoval.“ Rozhlédl se a sebral ze země plochý, kulatý kamínek a hodil ho Roranovi, který jej pohotově chytil. „Hele, zkus tohle: soustřeď se na to, abys zvedl kámen asi o půl metru nad svoji dlaň, a vyslov přitom ‚Stenr rïsa‘.“„Stenr rïsa?“„Přesně tak.“Roran se zamračil na kámen takovým způsobem, že to Eragonovi připomnělo jeho vlastní výcvik. Nemohl si pomoci a trochu se mu zastesklo po dnech, kdy ho učíval Brom. Roranovo obočí se spojilo soustředěným úsilím, rty se mu zúžily do úšklebku a zavrčel: „Stenr rïsa!“ tak důrazně, že Eragon skoro čekal, že kámen odletí někam do dálky.Nic se však nestalo.Roran se zakabonil ještě víc a příkaz zopakoval: „Stenr rïsa!“Kámen se ani nepohnul.„Inu,“ povzbuzoval ho Eragon, „zkoušej to dál. To je jediná rada, kterou ti mohu dát. Ale“ – varovně vztyčil ukazovák – „kdybys náhodou uspěl, určitě za mnou hned přijď nebo, když nebudu nablízku, vyhledej jiného kouzelníka. Protože kdybys začal dělat pokusy s kouzlením bez znalosti pravidel magie, mohl bys zabít sebe i jiné. Hlavně si pamatuj jedno: pokud provedeš kouzlo, které vyžaduje příliš mnoho energie, zemřeš. Nepouštěj se do věcí, které jsou nad tvoje schopnosti a síly, nesnaž se znovu oživit mrtvé a nesnaž se cokoli vrátit zpět.“Roran přikývl, oči měl stále upřené na kámen.„Ale teď kouzla stranou. Právě jsem si uvědomil, že existuje něco mnohem důležitějšího, co se potřebuješ naučit.“„Co?“„Potřebuješ se naučit skrýt své myšlenky před Černou rukou, Du Vrangr Gata a jim podobnými. Víš už spoustu věcí, které by mohly Vardenům uškodit. Proto je nesmírně důležité, aby ses vycvičil právě v tomhle, jakmile se vrátíme. Dokud se nebudeš umět bránit před slídily, ani Nasuada, ani já, ani nikdo jiný ti nebude moci svěřit informace, které by mohly nějak pomoci našim nepřátelům.“„Tomu rozumím. Ale proč jsi mluvil i o Du Vrangr Gata? Ti přeci slouží tobě a Nasuadě.“„To ano, ale i mezi našimi spojenci je nemálo těch, kteří by obětovali svou pravou ruku“ – lehce se ušklíbl nad trefností tohoto přirovnání – „aby vyčmuchali naše plány a tajemství. A zajímají je bohužel i ty tvoje. Stal se z tebe někdo, Rorane. Zčásti díky tvým činům a zčásti proto, že my dva jsme příbuzní.“„Já vím. Je to divné, když tě poznávají lidé, se kterými ses nikdy nesetkal.“„To je.“ Eragona na jazyku svrbělo několik dalších, souvisejících postřehů, ale odolal nutkání rozvíjet tohle téma dál; proberou to jindy. „Teď když víš, jaké to je, když se jedna mysl dotkne druhé, mohl by ses pro změnu naučit, jak se sám dotknout cizího vědomí.“„Nejsem si úplně jistý, jestli bych to chtěl umět.“„Nevadí. Třeba to ani nedokážeš. Tak či onak, než to začneš zjišťovat, měl by ses nejdřív věnovat umění obrany.“Roran povytáhl obočí. „Jak?“„Vyber si něco – zvuk, obraz, pocit, cokoli – a v duchu se na to soustřeď, dokud to nevytěsní všechny ostatní myšlenky.“„A to je celé?“„Není to tak snadné, jak si myslíš. Pokračuj, zkus to. Až budeš připravený, dej mi znamení a já se podívám, jak ti to jde.“Uběhlo několik okamžiků. Když pak Roran luskl prsty, Eragon zaměřil své vědomí a byl nesmírně zvědavý, co bratranec dokázal.Eragonova soustředěná mysl narazila plnou silou do zdi vystavěné z Roranových vzpomínek na Katrinu a zastavila se. Nedokázal najít žádné slabé místo, otvor nebo prasklinu ani podkopat neproniknutelnou zábranu, která před ním stála. V tom okamžiku celou Roranovu bytost prostupovaly jeho city ke Katrině; jeho obrana předčila všechny, které Eragon dosud poznal, protože v Roranově mysli nebylo nic, čeho by se mohl zachytit a využít to, aby bratrance ovládl.Pak Roran pohnul levou nohou a dřevo pod ním hlasitě zavrzalo.V tom okamžiku se stěna, do níž se Eragon opíral, rozbila na desítky kousků, protože Rorana rozptýlila spousta protichůdných myšlenek: Co to… Sakra! Nevšímej si toho, dostane se dovnitř. Katrina, vzpomeň si na Katrinu. Nevnímej Eragona. Ta noc, kdy souhlasila, ze si mě vezme, vůně trávy a jejích vlasů… Je to on? Ne! Soustřeď se! Ne…Eragon využil Roranova zmatení, vyrazil kupředu a silou svého vědomí zneschopnil Rorana dřív, než se stačil znovu obrnit.Pochopil jsi, jak to funguje, sdělil mu Eragon, pak se stáhl z Roranova vědomí a nahlas řekl: „Ale budeš se muset naučit zůstat soustředěný, i když se ocitneš uprostřed bitvy. Musíš se naučit myslet bez myšlení… oprostit se od všech nadějí a obav, chránit tu jedinou myšlenku, která je tvým brněním. Elfové mě naučili něco, co mi hodně pomáhalo: přeříkávat si hádanku, kus básně nebo písně. Když máš něco, co bys mohl opakovat pořád dokola, je mnohem snazší nezatoulat se v myšlenkách jinam.“„Budu na tom pracovat,“ slíbil Roran.Tichým hlasem se Eragon ještě zeptal: „Ty ji opravdu miluješ, viď?“ Bylo to spíš konstatování než otázka, protože odpověď byla samozřejmá a on se v téhle oblasti necítil příliš jistě. Milostné vztahy se svým bratrancem nikdy neprobíral, i když spolu v minulých letech dokázali dlouhé hodiny debatovat o přednostech mladých žen v Carvahallu a okolí. „Jak se to stalo?“„Líbila se mi. A já se líbil jí. Podrobnosti přece nejsou důležité.“„Ale jdi,“ řekl Eragon. „Byl jsem tehdy příliš naštvaný, abych se tě na to zeptal, než jsi odešel do Therinsfordu, a znovu jsme se setkali teprve před čtyřmi dny. Jsem prostě zvědavý.“Kůže kolem Roranových očí se natahovala a krabatila, jak si usilovně mnul spánky. „Nevím, co bych o tom ještě řekl. Zkrátka jsem ji měl vždycky rád. Moc to neznamenalo, dokud jsem se nestal mužem, ale když jsem dospěl, začal jsem uvažovat, koho si vezmu a která by se měla stát matkou mých dětí. Během jedné z našich návštěv v Carvahallu jsem zahlédl Katrinu, jak zastavila u Loringova domu, aby utrhla mechovou růži rostoucí ve stínu okapu. Usmála se, když na květinu pohlédla… Byl to tak něžný úsměv a tak radostný, že jsem se v tu chvíli rozhodl, že si přeju, aby se takhle usmívala znovu a znovu, a že se chci na ten úsměv dívat až do smrti.“ V Roranových očích se zaleskly slzy, ale neskanuly mu po tváři, a když po chvilce zamrkal, samy zmizely. „V tomhle ohledu jsem asi bohužel selhal.“Po zdvořilé odmlce se Eragon vyptával dál: „Takže ses jí dvořil? Co jsi ještě dělal kromě toho, žes po mně Katrině posílal pozdravy?“„Ptáš se jako někdo, kdo potřebuje radu.“„Kdepak. To se ti jen zdá…“„Tak teď jsi na řadě ty,“ vybídl ho Roran. „Přece poznám, když lžeš. Najednou se tak přihlouple usmíváš a zrudnou ti uši. Elfové ti možná dali novou tvář, ale v tomhle ses tedy nezměnil. Co je mezi tebou a Aryou?“Roranova velká vnímavost Eragona znepokojila. „Nic! Ten měsíc ti asi popletl mozek.“„No tak, ven s tím. Hltáš každé její slovo, jako by vypouštěla diamanty, a zíráš na ni tak hladově, jako by šlo o obrovskou hostinu vystrojenou o palec dál, než kam dosáhneš.“Ze Safiřiných nozder vyrazil obláček tmavě šedého kouře, když přidušeně zahřímala.Eragon si nevšímal jejího potlačovaného veselí a odpověděl: „Arya je elfka.“„A velmi krásná. Špičaté uši a sešikmené oči jsou jen drobné nedostatky, když uvážíš její celkový půvab. Ostatně, ty sám teď vypadáš jako kočka.“„Arye je víc než sto let.“Ta informace Rorana zaskočila; povytáhl obočí a podivil se: „Tomu se mi ani nechce věřit! Vždyť je v rozkvětu mládí.“„V tom máš pravdu.“„Všechno tohle má sice svůj význam, ale ty mi tu uvádíš jen samé rozumové důvody, Eragone, a srdce málokdy poslouchá rozum. Tak řekni, líbí se ti, nebo ne?“Jestli se mu nelíbí, poznamenala Safira jak k Eragonovi, tak k Roranovi, tak se sama pokusím Aryu políbit.Safiro! Eragon ji zahanbeně plácnul přes nohu.Roran byl dost uvážlivý, aby dál Eragona nepopichoval. „Odpověz tedy na mou původní otázku a řekni mi, jak se věci mají mezi tebou a Aryou. Mluvil jsi o tom někdy s ní nebo s její rodinou? Zjistil jsem, že není moudré nechávat takové věci zahnít.“„Jo,“ povzdechl si Eragon s očima upřenýma na leštěný hloh. „Mluvil jsem s ní.“„A jak to dopadlo?“ Když Eragon hned neodpověděl, Roran otráveně zvolal: „Dostat z tebe nějakou odpověď je těžší než táhnout Birku blátem.“ Eragon se uchechtl při zmínce o Birkovi, jednom z jejich tažných koní. „Safiro, vysvětlíš mi aspoň ty tuhle záhadu? Jinak se obávám, že se nikdy nic nedozvím.“„Nevedlo to nikam. Vůbec nikam. Nechce mě.“ Eragon promluvil klidně, tak jako by komentoval neštěstí někoho jiného, ale v jeho nitru zuřil příval bolesti tak prudké a hluboké, že ucítil, jak se od něj Safira trochu odtáhla.„To je mi líto,“ pronesl tiše Roran.Eragon polkl knedlík v krku a ten prošel kolem rány v jeho srdci a pak dolů, do sevřeného žaludku. „To se stává.“„Vím, že to v tuhle chvíli zní asi nepravděpodobně,“ chlácholil ho Roran, „ale jsem si jistý, že poznáš jinou ženu, díky které na Aryu zapomeneš. Existuje spousta dívek – a víc než pár vdaných žen, to bych se vsadil – které by potěšilo, kdyby upoutaly pozornost Jezdce. Nebudeš mít problém najít si ženu mezi všemi těmi krasavicemi v Alagaësii.“„A co bys dělal ty, kdyby Katrina odmítla tvou nabídku?“Při té otázce Roran oněměl; bylo zřejmé, že si nedokáže představit, jak by zareagoval.Eragon pokračoval. „Přestože si to ty, Arya a všichni ostatní pravděpodobně nemyslíte, já vím, že v Alagaësii žijí i jiné půvabné ženy a že se lidé mohou zamilovat víc než jednou. Kdybych trávil čas ve společnosti dvorních dam krále Orrina, opravdu bych nejspíš usoudil, že se mi některá z nich líbí. Jenže já to nemám tak jednoduché. I kdybych se dokázal zamilovat do jiné – a srdce, jak jsi poznamenal, je nestálá bestie – zůstává otázkou: měl bych?“„Hovoříš teď jazykem spletitým jako kořeny jedle,“ poznamenal Roran. „Nemluv v hádankách.“„Dobrá, tak tedy: která lidská žena může pochopit, kdo a co jsme, nebo si představit rozsah mých sil? Která může sdílet můj život? Je jich jen pár a všechny to jsou kouzelnice. A kolik se mezi nimi najde, nebo dokonce mezi ženami všeobecně, nesmrtelných?“Roran se od srdce, hlasitě rozesmál, až se to rozléhalo celou roklí. „Možná bys mohl chtít ještě modré z nebe, nebo…“ Pak se zarazil a ztuhl, jako by chtěl vstát, nakonec úplně znehybněl. „To není možné, že jsi…“„Jsem.“Roran těžko hledal slova. „Jde o důsledek tvojí proměny v Ellesméře, nebo to patří k tomu, že jsi Jezdcem?“„Patří to k Jezdcům.“,,Tím se tedy vysvětluje, proč Galbatorix ještě nezemřel.“„Jo.“Větev, kterou Roran přihodil do ohně, se s tlumeným prasknutím rozprskla na kusy, když uhlíky zahřály zkroucený kus dřeva natolik, že uzavřená skulinka plná vody nebo mízy, jež po nesčetná desetiletí nějak unikala slunečním paprskům, vybuchla a změnila se v páru.„Ta myšlenka je tak… nekonečná, je to skoro nepředstavitelné,“ řekl Roran. „Smrt je přece naší součástí. Vede nás. Utváří nás. Dohání nás k šílenství. Můžeš zůstat člověkem, pokud před sebou nemáš žádný smrtelný konec?“„Není to nezvratné,“ podotkl Eragon. „Stále mě můžou zabít mečem nebo šípem. A taky můžu dostat nějakou nevyléčitelnou nemoc.“„Ale pokud se vyhneš těmto nebezpečím, budeš žít navěky.“„Pokud se jim vyhnu, tak ano. Safira a já přetrváme.“„Vypadá to jako požehnání a zároveň prokletí.“„Ano. Nemohu si s čistým svědomím vzít ženu, která zestárne a zemře, zatímco já zůstanu nedotčený časem; taková zkušenost by byla krutá pro nás oba. A také myšlenka, že si po dlouhá staletí budu brát je

*

Asi hodinu poté, co šli všichni spát, ležel Eragon na zádech vedle Safiry, zachumlaný před nočním chladem v několika přikrývkách a přemítal. Všude bylo ticho a klid. Zdálo se mu, jako by nějaký mág očaroval zemi a jako by celý svět spoutal věčným spánkem, takže vše zůstane navždy zmrzlé a neměnné pod ostražitým pohledem zářivých hvězd.Aniž by se pohnul, Eragon v duchu zašeptal: Safiro?Ano, maličký?Co když mám pravdu a on je v Helgrindu? Nevím, co bych pak měl udělat…? Řekni mi, co bych měl dělat.To nemohu, maličký. Tohle je rozhodnutí, které musíš udělat ty sám. Zvyklosti lidí nejsou zvyklostmi draků. Já bych mu utrhla hlavu a pochutnala si na jeho těle, ale to by ti myslím nepřipadalo správné.Budeš stát za mnou, ať se rozhodnu jakkoli?Vždycky, maličký. Teď odpočívej. Všechno bude dobré.Eragon s úlevou pohlédl do prázdnoty mezi hvězdami, přiměl se klidněji dýchat a začal se propadat do transu, který pro něj nahrazoval spánek. Stále si uvědomoval své okolí, ale na pozadí bílých souhvězdí začaly vystupovat postavy jeho bdělých snů a hrát zmatené a záhadné hry, jak už bývá jejich zvykem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář